Year one

Tak Vás po necelých třech měsících od posledního zápisu do mého blogu zdravím znovu. Frekvence mých nových příspěvků se neustále zpomaluje, není nutné stůj co stůj na blog něco psát, když pořádně není o čem. 

Snad se máte doma v Brně a jinde v republice co nejlépe. Někteří z Vás mi občas pošlou zprávu a zajímají se, jak se tu mám, což mě vždy upřímně potěší. Vstát ráno do práce v 5:20, vypnout na mobilu budík, ale zároveň zahlédnout zprávu z Česka od některého z kamarádů...vstávání bylo přeci jen o trošku snadnější.

Přístav v noci

Díky krásným fotkám se občas může zdát, že je pro mě každý den strávený ve Vancouveru bezstarostná jízda. Pamatujte však, že blog je výkladní skříň. Vkládám sem ty nejhezčí fotky, nefotím si ty složitý chvíle.

Je to rok 

Od mého odletu z Prahy do Vancouveru už uplynul více než rok. Rok, přesně na den, to bylo 9. července. Před odletem jsem měl za to, že rok je dostatečně dlouhá doba. Ještě v letadle jsem, tak jako s velkým respektem, napnutě vzhlížel k těm dlouhým 12 měsícům...a stejně jsem uvažoval ještě asi týden po příletu. Myslel jsem si, že se za rok naučím jazyk, procestuju Kanadu, že mi bude chybět Brno a nejbližší a že se budu "kamarádit" s nějakou Kanaďankou. Nic z toho se mi sice nepodařilo, nebo alespoň ne v takové míře, jak jsem si předsevzal, ale to už se tak stává.

Párkrát do roka tu zažehnou olympijskou pochodeň

Takže rok je fuč a z jedné strany se zdá, že jsem tu byl chvíli, jak rychle ten rok pláchnul, ze strany druhé se mi to jeví tak, že jsem tu byl snad roky dva či tři. Všechny ty báječný výlety, zážitky, problémy a různý situace, které jsem tu zažil. K tomu hromada lidí ze všech možných zemí světa, které jsem tu poznal, to vše by se mohlo rovnat pár rokům strávených v Česku.

Na trajektu cestou z Bowen Islandu

S kamarádkou z Francie nedávno sedíme u fontány a koukáme na nebe pokrytý kouřovou clonou (více píšu v jednom odstavci níž) a já jí říkám, že život ve Vancouveru je opravdu snadný. Ten pocit jsem tu měl už několikrát. Je to trošku paradox, protože můj dosavadní pobyt tady je opak toho, co bych nazval snadným pobytem, ale zcela jasně vidím, jak město funguje a jaké možností a obzory, pokud má člověk trochu peníze, se tu nabízejí. Společně jsme se na tom shodli. Kromě části Surrey, kde se, bez přehánění, každý týden střílí, je tu velice bezpečno. Hory překrásný, příroda má blízko k přívlastku "nedotčená člověkem", k tomu pláže, za kterými v Evropě jezdíme do Itálie nebo do Chorvatska. Každý týden nějaké festivaly, slavností pochody, koncerty, velký výběr kvalitního zboží a v neposlední řadě zpravidla slušní lidé. Bydlet tady je ASI opravdu lahoda. Pokud jsou na to všechno peníze.

Pohled za západ slunce nad městem z mého nejoblíbenějšího místa ve Vancouveru

Jak tak často dennodenně poslouchám místní rozhlasovou stanici CBC, všiml jsem si, že se tu neustále řeší nějaký nepodstatný témata až skoro hlouposti. Kamarádka pracovala v Lucembursku a potvrdila mi, že tam to bylo podobný. Fungující země bez větších problémů. Lidé a média nakonec začnou řešit malichernosti, protože větších a závažnějších témat není. Alespoň donedávna to tak bylo, protože v posledních týdnech severně od města udeřily zmiňované ničivé požáry, které zaměstnávají všechny úřady v provincii a situace mi trochu připomíná povodně v ČR.

 

Postupem času se moje vnímání Kanady a Vancouveru samozřejmě změnilo. Přijel jsem sám přes oceán do jiné země mimo Evropu, všechno stálo hromadu peněz, takže by to člověk neměl zabalit rychle...Vše se zdálo být lepší, hezčí, a výraznější oproti ČR, navíc s puncem severoamerického velkoměsta. Vyletět za moře jsem si vždycky přál.

  

Letní kino s výhledem na přístav v noci

Tohle dětský zaslepený nadšení se mě tu drželo zhruba 3-4 měsíce. Potom jsem, i díky velký rutině z cestování a práce hodně otupěl, místní deštivé počasí taky nepřidalo a prvotní wow efekt docela zmizel. Po pár týdnech jsem si to naštěstí uvědomil a připomněl jsem si, že Kanada je skutečně super, že tu ale nebudu napořád a tak, že žít nějakou dobu ve Vancouveru je velký štěstí. A nadšení se zase vrátilo.

Přehrada v Severním Vancouveru - zásobárna vody pro Vancouver

Poslední měsíce jsem zase až do posledního dne pracoval hodně přesčas. Měl jsem málo peněz a navíc jsem šetřil na studium, takže jsem čas trávil víceméně pouze cestováním a prací.

Dočasný? konec v mé práci

Ve středu 8. července mi tedy oficiálně skončilo pracovní vízum udělené na rok, středa byl můj poslední den v práci. Pracoval jsem až do posledního dne, i poslední den přesčas, každej cinkající dolárek v kapse se mi bude hodit. Se svým supervisorem i manažerem skladu mám domluveno, že až (pokud) získám studijní víza, můžu se do skladu vrátit. Jako student budu mít nárok pracovat pouze na částečný úvazek 20/týdně, což je fakt, se kterým nic neudělám. Možnost vrátit se do skladu, byť jen na částečný úvazek, je určitým oceněním mé práce, protože podle slov manažera za 4 roky jeho působení tam takto nikdo nepracoval a společnost Worldpac má vyloženě požadavek nabírat zaměstnance pouze na plný úvazek.

I můj přímý nadřízený mě potěšil. Když jsem mu děkoval za to, že mi dovolí pokračovat v práci, přičemž by pro něj bylo mnohem snadnější se na mě vykašlat a přes agenturu si vzít novýho kluka na plný úvazek, připomněl mi, že by sice získal novýho zaměstnance, ale zcela jistě ne s mojí přesností. Nedělal jsem žádný chyby, vždycky jsem připravil k odvozu to, co bylo objednáno. Firma dbá hodně na přesnost a já chyby nedělal.

Tahle práce většinou nebyla těžká. Občas byla akční, někdy zase jednotvárná až nudná, ale hlavně vyžadovala hodně pohybu a přiměřeně síly a to člověka většinou zabaví. Celkově jsem se ale cítil hodně utahanej. Co mě zmáhalo nejvíc, bylo cestování do práce autobusem plus ještě chůze 15 minut každý den ze zastávky. Hodina ráno, jen abych se dostal do práce a mohl 8 hodin pracovat. Odpoledně zase nejméně hodina a čtvrt zpět domů.

Obecně práce ve skladu jsou docela pohodový. Uvolněný prostředí, žádný falešný úsměvy a přehnaný zdvořilosti, navíc je to dobrý na fyzičku a na sílu, což se na mně projevilo. Při celkovém poklesu váhy jsem ale postřehl nárůst síly, bohužel ne objemu svalů. Je trošku nefér, že každý dostane stejnou mzdu bez ohledu na to, jak kdo maká. Takovej borec Dean, se kterým jsem se poslední dny hodně skamarádil, ten nepracuje za dva, ale rovnou za čtyři, a peněz má nejspíš stejně, jako ostatní. Říkal mi, že mu to nevadí, že je hlavně rád, že tuhle práci ve svým věku stále zvládá. Dean je frajer, takovej prototyp silnýho kanadskýho dřevorubce, který víc pracuje než mluví.  Já jsem proti němu český párátko do zubů. 

V jobu, nově jsme byli povinni nosit bezpečnostní vestu

Poslední den v práci byl tedy celkově takovej, chtě nechtě, nostalgickej. Mnohem snadněji a veseleji se končí v práci, která Vás nebaví a kde nemáte kamarády. Tohle byl pravý opak. Vždycky vysmátý Filipínec Alex, můj největší kamarád, při loučení snad poprvé zvážněl. Z úplně opačného konce sympatií, největší padouch ve skladu Jeremy, mi taky férově podal ruku a manažer skladu, rovněž jeden z mých největších parťáků, si mě na konci pozval do kanceláře, kde mi poděkoval a předal dar - kšiltovku.;)

Po posledním dni v práci s dárkem na hlavě

Léto ve Vanu

Jen tak na okraj, Van je zkratka pro Vancouver.:) Léto ve Vancouveru je pohádka. Jakoby to byla odměna za zbylých 8 propršených nebo zamračených měsíců. Písčité pláže s pozvolným vstupem do vody, všude rackové, divoké husy, pod kameny krábci a k tomu navíc vrcholky blízkých hor, které tu nádheru ještě umocňují. Plavat v moři nebo ležet na pláži a při tom se zahledět do hor a do těch tisíců statných stromů, to je skutečně mimořádný pocit. Když to jde, vyrazím na některou z místních pláží a pár hodin tam relaxuju. Párkrát jdu schladit tělo do 19 stupňové vody, potom vytáhnu anglickou knížku, a prokousávám se textem a jindy zase jednoduše usnu. Fascinují mě místní přílivy a odlivy. Kolem druhé hodiny, kdy je hladina nejnižší, musí člověk urazit dalších 50 metrů k vodě, aby si vůbec mohl zaplavat. O sedm hodin později stoupne hladina o metr a půl a místo, kde člověk ležel po příchodu, je zcela pod vodou.

Odkryté dno oceánu po dopolední odlivu

Takhle zázračně skládat jednotlivé balvany na sebe tu umí jeden pán. Každý den ráno je postaví a odpoledne před přílivem zase zboří

Tohle je moje pláž

A jakoby tady těch krásných darů přírody ještě nebylo dost, ten hlavní teprve pozvolna přichází...Po koupání může člověk vyčkat hodinu a bude odměněn podmanivým západem slunce, kdy se ohnivá koule polehoučku ukryje za obzor. Tahle kouzelná chvíle na pláž vždycky přiláká jak rodiny s dětmi, které po sobě zdivočele cákají vodou, tak i courající se zamilované páry a taky pár pekelně soustředěných fotografů, kteří se snaží zachytit ten nejkrásnější moment západu slunce, než dočista zmizí.

Škoda jen, že tady to skutečně slunné léto trvá tak krátce, i když pravda, letos přišlo léto o několik týdnů dříve. Podle pár lidí by předčasné a horké léto mohlo předznamenat tuhou zimu se sněhem, tak uvidíme...

 

Vancouver je město v přírodě

Před příletem jsem četl, jak je město blízko horám, jak významným místem je pro Vancouverities Stanley park a že je Vancouver v podstatě městem uprostřed přírody. Byl jsem tedy zvědavý, co je na tom pravdy, na jaká zvířata tu narazím a jaký je vztah obyvatel k přírodě.

A to je ono. Vztah místních k přírodě je pro mě jeden z největších rozdílů v porovnání Vancouveru s ČR. Místní lidé si všechna ta důvěřivá zvířátka rádi prohlédnou a vyfotí, ale celkově od nich udržují takovou respekt vyzařující vzdálenost, aby náhodou všechny ty mývaly, husy, kačky a bobry nevyrušili. Ohromně tu respektují přírodu a faunu a rodiče tak vychovávají i své děti. Váží si toho, že mohou žít tak blízko přírodě, obdivovat krásná zvířata a snaží se toto prostředí zachovat i pro svoje děti a další generace.

Stanley park je nejspíš nejoblíbenějším místem v celém městě. Stanlym vede hlavní silnice ze západního Vancouveru až do centra města Downtownu a když se několik desítek hus odkloní od své tradiční trasy podél místních jezírek a namíří si to přímo do silnice, řidičům nezbývá nic jiného, než zastavit a čekat, dokud husy nepřejdou. Občas se celé hejno na silnici dokonce zastaví a zablokuje tak celý průjezd a když husy nereagují ani na, velice mírné a přátelské troubení klaksonem, musí řidič z auta vylézt a vlídně je nasměrovat zpět do jejich domovského prostředí k jezeru.  Když tak kvůli pár nic netušícím husám stojí za sebou naskládáno několik desítek aut, mě jako chodce tahle situace vždycky rozesměje.

Co by se asi dělo doma v Česku...:/

Takže cestou z autobusu na pláž, která Stanley parkem trvá kolem 20 minut, jsem potkal samozřejmě desítky hus a kačen, k tomu pár želv vyhřívajících se na kamenech, dva voražený mývaly a dva bobry ochlazující se v jezeře. To vše cestou k pláži během pár minut.

Mýval

Útok labuťe na mývala

Ve vodách blízko západnímu Vancouveru jsme nedávno zahlédli i tuleně, vloni jsem tu podél parku ve vodě pozoroval mořskou vydru. Ve Vanu občas narazíte i na varovnou ceduli, upozorňující na možný výskyt kojotů. Ty jsem tu ale zatím neviděl.

A druhá dvojice - útok vrány na veverku

Největší výhrou ale musí být, když jste zrovna poblíž vodní hladině ve městě a najednou, byť se to zdá neuvěřitelné, vidíte ve vodě prohánějící se kosatky dravé, známé jako Orka zabiják, i s mládětem. Letos tu byly již dvakrát, přímo tam, kde se obvykle plaví seabus a hladinu čeří plno dalších člunů. Výlet za kosatkami k nedalekému Vancouver Islandu tu nabízí několik společností, které garantují spatření kosatek, nebo v případě neúspěchu další výlet zdarma. Cena je ale kolem několika set dolarů, jinými slovy pro mě dost vysoká.

Orel bělohlavý 

Takže to jen tak pro ilustraci. Pro ty, kteří milují přírodu, jenž je bezpečným domovem mnoha živočichům, město Vancouver s horami, plážemi, cyklostezkami, mnoha parčíky a královským Parkem Stanley je hotový ráj.

Bobr v zátoce

Výlety školním autobusem k jezerům

Joffre a Garibaldi

Vzhledem k tomu, že tu nemám auto, musel jsem se poohlédnout po nějakém jiném způsobu, jak se dopravit za všemi jezery a přírodními krásami v provincii. Přes jednoho známýho jsem se dostal  k člověku, který za pár dolarů pořádá takové společné výlety za vším zajímavým v okolí. 

Nepohodlný školní autobus

Doposud nejlepší výlety s tímhle chlapíkem pro mě byly výlety k jezeru Garibaldi a poté ještě krásnější výprava k jezerům Joffre. V obou případech jsme se do blízkosti jezer dopravili klasickým žlutým školním autobusem, ne tedy Student Agency:), ale takovým tím jako vystřiženým ze seriálu Simpsonovi. Žádný pásy, kožený sedačky, málo místa. Poměrně dost nepohodlný. Na oba výlety nás v autobuse bylo kolem 35-40, zcela narvaný autobus. K mému překvapení se těchto výletů účastní téměř výhradně Kanaďani, Australané nebo Novozélanďané.

Výlet k jezeru Garibaldi byl první. U tohoto jezera jsem již byl vloni přesně v den mých narozenin, ale nadchlo mě natolik, že jsem se tam chtěl letos vrátit. Vloni jsem tam byl sám, letos to bylo trošku živější, další hromada turistů. S novozélandskou kamarádkou z autobusu jsem skvěle procvičil AJ. Holka měla docela "nachodíno" a byla v dobrý kondici, takže valit s ní do kopce a u toho ještě diskutovat v angličtině pro mě chvílemi bylo až přespříliš.

Díky sněhu na loukách Taylor jsme si užili plno srandy

Protože jsme chtěli vidět co nejvíc, zvolili jsme společně cestu přes Taylor Meadows, kde nás výrazně překvapil sníh, takových dobrých 30 čísel sněhu ze skončené zimy. Sníh jsme tam nečekali, takže jsme se přes hodinu brodili sněhem v šortkách, promočený boty, ale právě proto to bylo moc hezký. Cesta sněhem byl highlight celého výletu. Rozdílně v porovnání s mým minulým výletem jsme z luk nezamířili na vrchol vysoko položených skal, ze kterého je překrásný výhled na modré jezero, místo toho jsme spěchali přímo do údolí k jezeru, kde jsme se měli setkat s ostatními. 

Podruhé u jezera Garibaldi

Dorazili jsme na místo, voda díky tajícímu sněhu a ledovci šíleně studená, ale pár bláznů se ve vodě stejně smočilo. Bylo fajn vrátit se k jezeru Garibaldi. Když jsem vloni toto místo opouštěl, myslel jsem si, že se sem už nevrátím. Minule to bylo za den kolem 29 kilometrů, teď pouze kolem 20. Na odpočinek u jezera jsem měl tentokrát mnohem víc času, než vloni a celkově s tou dobrodružnou etapou skrz zasněženou oblast byl tento výlet jedním z doposud nejlepších.

Bylo to tak. Výlet mě nadchl a pomohl mi znovu nalézt chuť do výletů, kterou jsem v předcházejících týdnech postrádal, zejména díky nedostatku energie způsobeným neustálou prací přesčas. Nemusel jsem se dlouho rozmýšlet a bylo jasný, že se přihlásím i na výlet k Joffre jezerům, který byl naplánovaný o dva týdny později.

Výlet k Joffre lakes byl z počátku podobný. Opět autobusem s ostatními. Šlo o hodně jednoduchý výšlap. První jezero je v podstatě přímo u parkoviště, vzdálené nějakých 200 metrů. Už z tohoto místa byl ale vidět obří ledovec, který mě nakonec fascinoval víc, než všechna ta tři krásná jezera dohromady.

Joffre jezero první

Druhé jezero se nacházelo o něco výš, cesta k němu byla poměrně krátká, ale nesmírně strmá, šlo o hodně prudký stoupání úzkou hliněnou cestou. Po necelé hodině jsme dorazili k druhému jezeru, které bylo, tak jak slibovali ostatní, ještě o mnoho krásnější, než to první. 

..a druhý

A stejně tak, jak bylo druhé jezero od toho prvního nedaleko, i to třetí bylo blízko jezeru druhému. U jezírka jsme opět dlouze spočinuli, poobědvali a vyrazili jsme ještě trochu výš na skálu, kde zase leželo trochu neroztátého sněhu.

Výhled byl překrásný. Nevěděl jsem, zda se těšit pohledem na jezero, nebo na ledovec, který seděl přímo na obří skále nad námi. Člověk má při takových chvílích pocit, že by na tomto místě chtěl zůstat navždy.

Ledovec nad třetím jezerem

Ne sice navždy, ale alespoň pár dní zde zůstalo pár dobrodruhů, kteří v údolí u jezera kempovali a přespávali ve stanech. Záviděl jsem jim. Ten klid v podvečer a pohled na hvězdy vystavené na noční obloze musí být mimořádně krásný. Třeba se taky v budoucnu rozhodnu vyrazit se spacákem a stanem někam k jezeru a strávit tam pár nocí. Je to jedna z věcí, které chci v Kanadě stihnout.

Třetí a nejkrásnější ze všech jezer Joffre

My jsme tedy přespat v plánu neměli a tak jsme se vydali na cestu zpět. Jelikož jsem se nemohl na ten obří ledovec a jeho několik odstínů modré barvy vynadívat, při zpáteční cestě jsem se pořád otáčel, sledoval ledovec a přemýšlel, jak nehostinně tu musí být v zimních měsících. Při jednom takovém pohledu jsem si všiml, že se z ledovce ulomilo, docela významný množství kusů ledu, které poté klouzaly po tom obřím ledovci směrem dolů tam, kde jsme ještě před půl hodinou odpočívali. Tak jsem houkl na ostatní, ostatní to hodně zaujalo, začali fotit a natáčet, mě ale najednou přepadnul docela nepříjemný pocit, kdyby se toho ledu utrhlo o něco víc, tak to míří přímo na nás...Takže jsem trochu zrychlil a poohlížel jsem se, kam případně uhnou do bezpečí. Nic se už nestalo, ale moje mysl reagovala rychle.

Na Joffre jezírka letos možná ještě jednou. Kdo ví, třeba zakempovat.

Trajektem na Galiano Island

Místem k tomuto hurá výletu, byl 28 km podlouhlý a 6 km uzoučký ostrov Galiano, který je jedním ze skupiny tzv. Gulf Islands. Soubor těchto 14 ostrovů se turisticky vhodně nachází mezi obrovským Vancouver Islandem a městem Vancouver na pevnině západního pobřeží Kanady. Pokud nemáte vlastní loďku nebo jachtu, jediný způsob, jak se na ostrovy dostat, je plavba trajektem. Už samotná plavba elegantním a těžkotonážním trajektem společnosti BC Ferries je pohlazením po duši každého cestovatele a navíc cena zpáteční jízdenky na ostrov ve výši 20 dolarů je hodně lidová a libová taky.:)

Jak jsem se tak odevzdaně plavil, málem jsem zapomněl vystoupit a skoro hrozilo, že si výlet protáhnu na jeden z dalších ostrůvků. Po vstupu na pevninu nikdo nikde, klid jako na hřbitově a to byla středa. Ostrov má kolem 1200 trvalých obyvatel, kohokoliv tam potkáte, tak se sluší pozdravit nebo alespoň kývnou hlavou jakože čauvec.

Němel jsem žádný plán, ale když jste na takovém místě poprvé v životě, asi ho ani nepotřebujete. V kiosku jsem hrábl po mapě upozorňující na nejlepší místa na ostrově a vyrazil jsem k těm nejbližším. Již z trajektu jsem viděl ty pláže a drsný, vodou ohlazený útesy, tam mě to přirozeně táhlo okamžitě.

Útesy na takovém ostrově, kde vliv člověka je stále ještě zaplaťpambu zanedbatelný, jsou bydlištěm pro mnoho úžasných zvířat, které ve vodách u Vancouveru většinou nepotkáte, ale tady, hodinu trajektem na západ, už ano.

Nejdřív to bylo pár orlů bělohlavých. Tento orlík, který je symbolem USA, je na západě Kanady poměrně běžný, přesto vidět jich hned několik, v jejich přirozeném prostředí, jak krouží dokola třeba 5 x kolem obrovské borovice...krásný pohled. 

Dalším tvorem, sice úplně jiným, než orel, ale přesto silně poutajícím mou pozornost, byla mořská hvězdice. Na kamenech po odlivu jich zůstalo přisátých desítky. Jejich tělo je na dotyk poměrně tvrdší, podobně jako želví krunýř.

Mořská hvězdice

Po hvězdicích to přišlo, v dálce jsem zahlédl nějaký tlustý, směšně vypadající zvířata, takže jasně - tuleni. Celé hejno takových 10 tuleňů si tam odpočívalo, naprosto lhostejní ke mně, ale jakmile jsem se přiblížil na takových 15 metrů, okamžitě sebou švihli do vody, odkud mě sledovali s takovým zaujetím, jako já je. Doufal jsem, že se vrátí, když se nebudu hýbat, ale moje zcela amatérské lovecké postupy na zvířecí instinkty neplatí.:)

Naštěstí, kousek opodál byla ještě jedna skupinka tuleňů. Všichni kluci, až na jednoho, to zase vzali bez delšího rozmýšlení do vody, ale jeden zůstal a tak jsem tam pár minut stál asi dva metry od tuleně, jako dva nejlepší kámoši užívající si tu nádhernou kanadskou přírodu všude kolem nás. Vůbec o mně nevěděl...

Jediný z tuleňů, který si mě nevšiml

Z ničeho nic se však tuleň otočil, všiml si mě a...ten jeho pohled, maximálně se mu rozšířily zornice, asi se mě brutálně lekl, (já taky) a v momentě se propadl do vody. Já jsem se tak lekl, že jsem to vzal málem do vody za ním. Tím pohledem, kterým po mně švihl, mě tak polekal, že mi na kluzkých, před pár hodinama nejspíš ještě zatopených kamenech, podjela noha a málem jsem si i s mobilem zaplaval.

Takže to byl jeden vrchol tohoto výletu. Procházím se později opodál po kamenech u pobřeží, chci udělat krok, už už došlapuju a najednou se tam něco pohne a plazí se pryč - had. O nedlouho později jdu v lese po cestě, kouknu před sebe a zase had, přímo v mým směru. Tak si říkám:"what the"...za celý rok jsem tu nepotkal hada a dnes hned dva během hodiny.

"Snejk" se doplazil přímo do mého směru

Na celém ostrově panovala taková nedělní unavená atmosféra, člověk tam spíš potká nějaké zvíře než člověka. Bohužel jsem nestihl projít všechna místa, která mě díky mapě zaujala. Při čekání na trajekt jsem ještě zakousl předražený bratwurst za 6 dolarů a v 6 večer jsem odplul zpět. Takže parádní výlet a razítko s připomenutím, že se sem musím ještě jednou vrátit.

Kanaďany oslavovaný den - Canada Day

Kanada každoročně 1. července slaví tzv. Canada Day. Tento den je pro Kanaďany nejspíš nejvýznamnějším národním svátkem, neboť si připomínají vznik samostatné Kanady, ke kterému došlo spojením tehdejších pouhých tří kolonií dne 1. července roku 1867.

Kanaďané jsou na svoji zemi opravdu velmi hrdí. Určitě mají proč a k jejich pocitu hrdosti a sounáležitosti s jejich zemí také přispívají tyto výjimečné dny, které u Kanaďanů postupně budují národní hrdost a cítění. Místní si umí tyto sváteční dny užít. Všude ve městě bylo plno oslavných pochodů, vystoupení, a slavností. Dobrovolníci na ulici rozdávali záložky s kanadskou hymnou, kanadské vlaječky nebo tetování javorového listu. Poprvé v životě jsem si tak zamával s jinou vlajkou než tou českou. Zvláštní pocit, na chvíli jsem se cítil tak trochu jako Kanaďan.

Obří kanadská vlajka

Svátky mi tu vždycky udělají radost. V práci jsme měli placený volný den, vyrazil jsem tedy zažít ryzí oslavu kanadského dnu tam, kde se očekávalo nejvíce lidí. 

Oslavy dne vzniku Kanady vyhnaly do ulic tisíce Kanaďanů

 

 

Ničivé požáry v Britské Kolumbii

Západ Kanady postihly v posledních dnech a týdnech nejhorší požáry v historii Britské Kolumbie. Vše začalo zhruba před měsícem. Léto dorazilo mnohem dřív, než je obvyklé. Den za dnem teploty kolem 28 stupňů, jasno, vysoká vlhkost vzduchu...podmínky k práci v uzavřeném skladu se výrazně ztížily. Vždy jsem se zpotil už jen pohledem na denní 30 stránkovou objednávku. 

Pár dní po zažehnutí těch největších požárů se nad Vancouverem a celém širokém okolí, v podstatě až k hranicím s USA, posadila obrovská kouřová clona, která pokryla celé viditelné nebe. Nejvýraznější to bylo během víkendu 4.-6. července a následující týden. Nad Vancouverem bylo sice zcela jasno, ale síla slunečních paprsků nebyla téměř žádná, protože sluneční svit nemohl skrz tu kouřovou plachtu vůbec proniknout. Lidé se bavili tím, že se nebe nad městem nápadně podobá prostředí z Marsu, nebe se tu totiž převléklo do takovýho žlutýho odstínu, k večeru až dooranžova.  

Snímek z rána, obloha byla pořád silně zahalená kouřem

V neděli, když ty požáry udeřily nejsilněji, bylo ve městě trochu cítit spálené dřevo. Jinak to byla v podstatě taková všudypřítomná mlha. Ale severně od města tam, kde požáry řádily nejvíc a kde se některé z nich zvětšily přes noc až 20 x...tam to muselo být peklo.

V novinách a v rádiu se nemluvilo o ničem jiném než o požárech. Média vydávala doporučení, jak se během těchto rizikových dní chovat. Klasicky co nejméně chodit ven a nevětrat. V téměř celé provincii bylo zvýšeno riziko vzniku ničivých požárů na nejvyšší možnou úroveň - extrémní. Grilování venku bylo zakázáno.

Upozornění přípomínající maximální riziko vzniku požárů

Požáry jsou sice pro provincii BC typické každé léto, ale letos jich je nejvíce v historii a jsou nejničivější. Po dobu několika týdnů tu každý den řádí mezi 150-200 aktivních požárů a to má hlavní sezona požárů ještě teprve přijít. Některé se sice podaří uhasit, ale každý den vznikne kolem 25 nových. K boji proti požárům sem na západ Kanady dokonce dorazili hasiči z Mexika a také ze vzdáleného Nového Zélandu. Hodně se tu teď diskutuje na téma globálního oteplování, někteří z odborníků tvrdí, že letošní četnost a síla požárů bude v příštích letech pro provincii BC postupně zcela běžná.

Slaboučký sluneční svit skrz neustupující kouř, na jinak zcela jasné obloze

Ničivý nedoplatek na daních:/

Téměř celý rok jsem tu šetřil. Věděl jsem, že se mi úspory budou hodit ať už na cestování na konci roku po skončení víz, nebo na zaplacení školného, abych si tu pobyt prodloužil alespoň jako student.

V mým jednoduchým finančním plánu týkajícího se studia, jsem téměř najisto počítal s vrácením minimálně několika stovek dolarů odvedených z mé mzdy od kanadského finančího úřadu - Canada revenue agency. Jelikož všichni Češi, kteří tu vloni vydělali zhruba to co já, dle očekávání aspoň částečné vrácení zaplacených daní získali, těšil jsem se i já na svý peníze.

Přiznání jsem si poctivě zpracoval, pro jistotu jsem volal do Ottawy, zda mnou zaslané přiznání poštou obdrželi a celkově jsem se o celkovou transparentnost staral tak, až mi pár lidí vyčetlo, že se daněmi zabývám až přehnaně. Nechtěl jsem nic poplést, potřeboval jsem dostat pár stovek dolarů zpět. 

Po pár týdnech mi přišel od daňové agentury dopis s dotazem, zda jsem měl vloni mimo Kanadu příjmy a v případě, že jsem měl, ať uvedu jejích výši. Ok udělal jsem tak, jak žádali. Po pár týdnech jsem se přihlásil do svého profilu na webu úřadu a svítila tam částka 390 CAD, bohužel znamenající můj dluh finančnímu úřadu. Tohle překvápko mě na pár dní poslalo do takovýho hodně demotivovanýho stavu, kdy jsem byl naprosto bez chuti jít do práce a vydělávat jen na to, abych zaplatil úřadu tenhle dluh. Čekal jsem, že získám kolem 600 dolarů nazpět, ve skutečnosti tu bylo břemeno zaplatit 390. Najednou tu byla 1000 dolarová změna v mým rozpočtu.

Řešil jsem to později s pár "odborníky" a i skutečnými odborníky a věc se měla tak, že z důvodu přiznání mých příjmů a jejich výše za rok 2014 v ČR se na mě vztahovalo mnohem přísnější zdanění, než na ostatní, kteří příjmy mimo Kanadu vloni neměli, nebo je nepřiznali. Takže lekce, ze které si sice beru určitý ponaučení, ale tohle ponaučení tu už nikdy nevyužiju.

Byl jsem tehdá na konci května hodně rozzuřenej. Věnoval jsem plno času správnému vyplnění, ale ve skutečnosti jsem si touto pečlivostí jen vykoledoval nedoplatek na daních. Doufám alespoň, že v příštím roce, moudřejší o letošní zkušenost, získám nějaký lowáče zpět. Ta částka, kterou jsem tu zase za letošní rok na daních zaplatil, začíná být zdrcující.

Co mě čeká v příštích týdnech,

to stále ještě nevím. Já hlavně doufám, že už v příštích dnech se rozhodne, zda v Kanadě zůstávám, nebo ne. To je podmíněno získáním víz. Žádost o víza je dávno podána, ale čekání je delší, než mělo být. Měl jsem plány vyrazit během těchto volných dní do USA do Seattlu a Portlandu, ale bez víz bych se nemohl vrátit do Kanady, takže na výlet zatím nedošlo. Možný je i to, že se brzy vrátím domů. Původně zamýšlený rok sice uplynul, ale uteklo to moc rychle a já tu až moc času trávil stěhováním a řešením jiných problémů. Proto věřím, že na návrat je ještě hodně brzy. 

Leháro u jezera Killarney

Na výletě v kaňonu 

Jistý je to, že se mi tu plno věcí změní. Současně se studiem budu moct i pracovat, ale jen omezený počet hodin týdně. Možná tak dojde i na nepopulární škrty i těch posledních, nenutných, bohémských položek z mýho seznamu nákupu, ještě víc si tu budu muset utáhnout opasek.

Taky se chci odstěhovat od týhle otravný kanadský rodiny. Rodinka si navíc před pár měsíci udělala radost - pořídili si do baráku milýho pejska, což mě nepochybně "potěšilo" a je to přesně tak, jak jsem čekal. Pes nikdy na klidu v domě nepřidá. Tenhle čtyřnohý kamarád běhá přímo v obýváku po dřevěné podlaze, přímo mně nad hlavou. Za tu dobu pes neuvěřitelně vyrostl. Hroznej hluk občas. Každý ráno v 5:50 mě do novýho dne uvítá hlasitým štěkáním, nebere vůbec ohled na to, že já v tomhle domě bydlel dřív.:) 

Původně jsem počítal s nástupem do školy 27. července, ale hádám bez víza to asi neprojde. Takže do okamžiku, než obdržím vízum, jsem začarovanej tady ve Vancouveru. Nemůžu za hranice, nemůžu pracovat, nemůžu studovat a našetřený úspory pozvolna mizí...

Tak tedy, jakmile budu vědět co dál, napíšu ve zkratce na blog. V mezičase, někteří z Vás mohou doufat, že se brzy vrátím domů, ti ostatní se mohou modlit, abych získal víza a zůstal ještě nějakou dobu v Kanadě.;)

                                             Mějte se všichni dobře

PS: Parádní rozlučka ve fotbalových Lužánkách;)
PPS: Trochu delší text tentokrát, ale skoro tři měsíce nemůžu sfouknout pár větami