Výlet do Garibaldi parku a možná ze mě bude skladník

Sobota 27.9. byl doposud největší den mého kanadského pobytu. Jak už jsem se letmo zmínil minule, rozhodl jsem se vyrazit za nádherným jezerem, který je jedním ze symbolů celé provincie Britské Kolumbie. Jezero Garibaldi, které se nachází v Garibaldi Provincial Parku, bylo jedním z těch míst, které jsem si ještě v Brně často prohlížel a představoval si,  jak krásnej pohled na jezero musí být a jaká síla z jezera a z přilehlých skal musí vyzařovat. Tohle jezero se pro mě stalo symbolem celý Kanady. Místem, kam jsem se toužil podívat. Pro mě vskutku magický místo.

Pronájem auta se původně zdálo jako logické řešení a snadný způsob, jak se k jezeru dostat, nicméně přesto jsem si říkal, zda by nebylo lepší bezstarostně a bez námahy cestovat autobusem. Po návštěvě infocentra a obdržení informace, že k jezeru ani poblíž žádný autobus nejede, se z půjčení auta stala možnost ne pouze logická, ale taky jediná. Na Garibaldi lake se dá dostat jen během 4-5 měsíců v roce, od června do září, případně ještě na začátku října a tak byl víkend na konci září možná poslední termín pro můj výlet.

Svoji výpravu jsem naplánoval na sobotu 27. září, shodou okolností na den, kdy jsem tak nějak v tichosti dovršil 30. rok svého života. Oslavil jsem ho ale velkolepě. Uvažoval jsem, zda jet na výlet sám nebo s pár kamarády. Chtěl jsem to vše zvládnout na vlastní pěst a po tom, co pár kamarádů jet nechtělo nebo nemohlo, jsem byl vlastně i rád, že sám pojedu.

Noc před výletem v pátek jsem si přesně naplánoval, jak se k jezeru dostanu, kudy pojedu, jaký místa chci vidět a po jakých stezkách půjdu. Jezero se samozřejmě nachází v kanadské divočině, kde lze potkat medvěda hnědýho nebo dokonce Grizzliho, takže i o bezpečnosti jsem se pokusil najít nějaké informace. Snažil jsem se taky odhadnout, kolik času mi jednotlivý úseky zaberou, ale nakonec bylo stejně všechno jinak. Příprava byla pečlivá. Čekal jsem, že nebudu moct před výletem usnout a to se taky stalo. Byl jsem ze všeho poměrně nervózní – pojedu do divočiny, kde jsou medvědi, abych viděl všechno, co jsem naplánoval, musím ujít 30 km, musím se vrátit zpět k autu před setměním, pojedu s půjčeným autem tam, kde to ještě neznám…O všem jsem neustále přemýšlel a proto ten problém s usínáním. Už jsem si přál být na cestě a řešit nastálý situace.

Ráno jsem vstal, z postele jsem doslova vystřelil. Naházel jsem do sebe cereálie s mlékem, broskev, jablko, müsli tyčinku. Nechtěl jsem si s sebou brát skoro žádný jídlo kvůli medvědům. Na několika webech doporučovali vyrazit bez jídla, medvěd  to může vycítit. Dorazil jsem do půjčovny aut, skoro už nasedám do svého auta (menší Hyunday), ale pak jsem si všimnul, že na smlouvě o půjčení vozu je uvedený jiný auto, než k jakému jsem dostal klíčky.  Pokud by byl problém s autem, mohla by tahle nesrovnalost být docela velkej průšvih a tak jsem šel za pánem na parkovišti s tím, ať mi dá klíčky k autu, který je uvedený na mé smlouvě. Tak mi dal jiný klíčky, já dálkově odemykám, ale zase problém. Z nějakýho důvodu mi přidělili snad to největší auto, který v půjčovně měli. Nějaká Toyota pro 8 lidí s obrovským zavazadlovým prostorem, prostě obrovský auto, který jsem v životě neřídil. Nejdřív jsem si říkal, že to nějak zvládnu, ale když jsem byl blíž a viděl, jak ohromný to auto je, tušil jsem, že řídit tohle auto,by byl velkej risk. Takže jsem šel zase za pánem na parkovišti a řekl mu, že ani tohle auto nechci, že je moc velký a nemám zkušenosti s řízením takhle velkýho auta. Poslal mě zpátky do kanceláře, kde jsem musel čekat, než na mě znovu přijde řada. Po hodině těchto problémů, jsem usedl do svého auta – Toyota Camry. Asi čtvrt hodiny jsem se seznamoval s autem, zkoušel si světla, stěrače atp…a vyrazil jsem. Kvůli těmto problémům jsem ztratil hodinu času a místo v 8:15 jsem z Vancouveru vyrazil v 9:15. Měl jsem tak o hodinu míň na to, abych do 7 hodin do večera ušel 30 kilometrový úsek.



Toyota Camry z půjčovny

Cesta přes centrum Vancouveru byla docela v pohodě, po chvíli jsem najel na dálnici na Squamish a později na olympijský Whistler, takže jsem jel téměř celou cestu po dálnici. Dálnice z Vancouveru do Whistleru není typická rovná dálnice, na který řidič jen drží rovně volant a kouká před sebe. Cesta byla klikatá s mnoha zákrutami, takže jsem jel průměrnou rychlostí 80 Km/h.  Na některých úsecích byla maximální rychlost pouze 60 Km/h, protože charakter dálnice při zachování bezpečný jízdy neumožňoval jet rychleji.

Dálnice vedla krásným prostředím, kdy jsem měl na pravé straně strmý hory a na straně levé oceán a několik desítek metrů hluboký sráz dolů. Po tom, co jsem dorazil na parkoviště do Garibaldi parku, jsem musel nechat auto u krajnice v lese, protože parkoviště bylo kompletně plný. Nebyl jsem sám, podél lesa bylo zaparkovaných dalších 20-30 aut. Využil jsem dřevěných toalet v lese, slupl jsem další müsli tyčinku a vyrazil jsem na túru.

Klid v okolí Taylor Meadows

 V samotným Garibaldi parku není pouze jezero, ale i další místa, která stojí za to vidět, když už se tam člověk vydal z 90 km vzdáleného Vancouveru. Měl jsem v plánu na stezce potkat nějaký další turisty a těch se pro lepší pocit bezpečí držet. Lidí jsem na pěší stezce potkal opravdu hodně, ale jelikož jsem od samýho začátku nabral brutální tempo, abych vše stihl, každýho jsem hned předběhl a tak jsem téměř pořád putoval lesem sám.

Pokud jste na území, kde žijí medvědi, je vhodný být hlučný. Hlukem medvěda plašíte a v podstatě tak vzájemný setkání s medvědem téměř vyloučíte. Někteří poutníci, které jsem cestou míjel, měli na svém baťohu zavěšenou rolničku, která právě měla mědvědy plašit. Já jsem ji neměl, a tak jsem cestou sebral dva šikovný klacíky, se kterými jsem každých pár minut hlasitě ťukl o sebe a doufal jsem, že tímto způsobem způsobím trochu hluku. Přiznávám, hlavně na začátku jsem měl v lese z medvěda strach, potom jsem si už zvykl a byl jsem naprosto zaměřenej na to, abych stihl vše, co jsem si naplánoval. Medvěda jsem celou cestu nepotkal, takže klacky evidentně fungovaly.:)

Po 6 km jsem dorazil na rozcestí, ze kterýho jsem mohl jít buď přímo k jezeru, nebo se vydat na Taylor Meadows. Jednoho zkušeně vypadajícího a zároveň totálně vyčerpaně působícího pána jsem se zeptal, zda během jednoho dne stihnu dorazit na Taylor Meadows a potom ještě k jezeru Garibaldi. Chvíli jsme diskutovali a do rozhovoru se přidaly další dvě skupiny turistů. Všichni mi tak začali radit. Jednou že to stihnu, podruhý že nemám šanci, potom zase jestli mám čelovku, když se budu vracet večer temným lesem…atp. No jo…ale já jsem byl strašně nabuzenej a věřil jsem, že ten den zvládnu cokoliv. Z tohoto důvodu jsem si začal pohrávat s myšlenkou, jít nejen na louky Taylor, ale i na Panorama Ridge, ze kterýho měl být na jezero pohádkový pohled. Rozhodl jsem se, že vyrazím na Taylor Meadows, poté budu pokračovat na Panorama Ridge a nakonec k samotnému jezeru Garibaldi. Celý tento okruh znamenal 30 km štreku a čas hrál proti mně. Slunce zapadalo v 7 večer a na celý výlet jsem tak měl 8 hodin.

Jedno z menších jezer podél cesty na Panorama Ridge

Jelikož šla většina lidí přímo k jezeru, značnou část cesty jsem šel sám. Louky Taylor byly nádherný, víc než můj slovní popis k Vám přenesou krásu místní přírody fotky, který přikládám. Po Taylor Meadows jsem narazil na další rozcestí, zde už jsem měl v nohách nějakých 9 km.  Tady jsem se už ale definitivně rozhodl, že vyrazím na vysoko položené Panorama Ridge.


Podél pravé strany od ledu jsem po kamenech šplhal na vrchol. Vypadá to všelijak, ale cesta byla bezpečná.

Na 10. km se stala lehce nepříjemná věc. Protože jsem opravdu zběsile chvátal celých 10 km a terén byl většinou do kopce, chytly mě nejdřív lehčí, ale později opravdu solidní křeče do obou stehen. Několik set metrů jsem to rval přes bolest, ale potom už jsem se nemohl skoro hnout a byl jsem tak v ouzkých, protože to vypadalo na konec výletu. A co teď? 10 Km od auta a ještě jsem nic pořádnýho neviděl. Dal jsem si pár minut pauzu, poctivě jsem si protáhl stehna a nakonec křeče ustoupily. Sice zůstala menší stálá bolest, ale nebylo to nic, co by mě ten den zastavilo.

Věděl jsem, že dostat se na Panorama Ridge nebude snadný a že nejspíš budu stále stoupat do kopce, ale když jsem konečně viděl, kam se musím vyškrábat, chtělo se mi hlasitě česky vulgárně zanadávat.  Čekalo mě kilometrový strmý stoupání po skále. Opět, z fotek pochopíte víc. Ten kilometr na vrchol jsem zvládl asi za hodinu s několika minutovými pauzami.



Uprostřed fotky na vrcholu jsou viditelné postavy. Na to místo jsem mířil i já.

 

Když jsem se konečně dostal na vrchol Panorama Ridge, prvních pár sekund to byl ráj. Spatřil jsem jezero, který jsem obdivoval doma v Brně na fotkách. Stál jsem několik set metrů nad hladinou azurově modrýho jezera. Nemohl jsem chvíli uvěřit, že se to stalo, že je jezero skutečný a že jsem skutečně tam. Jezero vypadalo jako malba, jako obraz z těch nejkrásnějších barev. Bylo tak krásný, že nevypadalo skutečně. Bylo bez jediný chyby na kráse. Byl další moment, kdy jsem si uvědomil, že i přes všechny problémy a nepříjemnosti stálo za to do Kanady letět.


Ledem pokryté hory a část jezera Garibaldi

GARIBALDI LAKE

 

 

Pohled na Garibaldi Lake z Panorama Ridge
 

Měl jsem radost, když jsem se dostal na vrchol
 

 

Po sestupu z Panorama Ridge dolů k hladině jezera
 

  

 

Náhodní kamarádi, které jsem potkal cestou na vrchol mě vyfotili, posvačil jsem, pokochaljsem se pohledem na jezero a ledovce nad ním a zhruba po hodině jsem vyrazil dolů z Panorama Ridge směrem k jezeru, abych se mohl v té překrásné vodě opláchnut a prohlédnout si jezero i z jiného úhlu. Čas letěl a dolu k jezeru to bylo nějakých 7 km. Opravdu jsem spěchal a tak kde to šlo, běžel jsem. Dole u jezera jsem byl asi za hodinu. Opět jsem se vyfotil, zchladil jsem si nohy v mrazivé vodě, příjemně si popovídal s kanadskou rodinou a vyrazil jsem na cestu o délce 8 km zpět k autu. Znovu styl běh chůze běh…a kolem 7 hodiny večer jsem byl zpátky u auta. Poslední kilometry jsem byl už značně utahanej a nemohl jsem se dočkat toho, až si sednu do auta a pojedu zpět do Vancouveru.

Zpátky jsem jel ještě pomaleji, průměrně 70 Km/h. V 9 hodin večer jsem dorazil do půjčovny na parkoviště, zaparkoval jsem auto a odevzdal klíče. Celkově se výlet vydařil na 99%. Byl jsem vyčerpanej, ale spokojenej s tím, co všechno jsem ten den viděl a že jsem vše zvládl bez větších těžkostí. Byl to suverénně doposud nejlepší den ve Vancouveru.

Tyhle řádky už píšu v neděli 13.10. v 10 večer v kavárně Starbucks, venku 15 stupňů a posledních pár dní leje jako z konve…

Práce ve skladu

A teď trošku na jinou notu. Minulý v pátek jsem byl poprvé v nové práci - Warehouse-sklad. Ve středu jsem měl interview, kde jsem strávil dohromady 3 hodiny. Musel jsem vyplnit test, kde jsem prokázal základní početní úkony a taky to, že jsem schopnej poznat, kdy se číslo s číslem shoduje a kdy ne.

Mezi těmito regály se musím pohybovat a "nakupovat" do pojizdnýho vozíku automobilový součástky. Všechny díly dohromady zabalím, celou zásilku zvážím a nakonec je odeslána do některého z dalších kanadských měst.

Mzda je 12 CAD/hodinu mínus daň, takže čistýho nějak 11,6/CAD = 220 Kč zhruba. Jde o sklad s autosoučástkami a mým úkolem je součástky ve skladu najít, naložit na vozík, hodit je do beden na paletu, vše zabalit a připravit k naložení do trucku. Celá zásilka potom směřuje do jednoho z velkých kanadských měst. Těžko hodnotit po prvním dni, ale myslím si, že se s prací zžiju za pár dní a že to potom bude velká nuda. Peníze jsou celkem fajn a nejde o nic náročnýho, spíš takový flákání, takže fajn. Někteří kluci, kteří dělají to, co budu dělat já, mají tak pomaloučký tempo, že to opravdu vypadá, že nebude třeba pracovat v plný rychlosti. Jeden z nich mi dokonce řekl, že není třeba se nějak hnát, ať si pomaloučku dělám svoji práci. Během dne máme celkem 3 pauzy. Dopoledne 15 minut, v poledne na oběd 30 minut a odpoledne další 15 minutovka.  Ty 15 minutový pauzy jsou dle mě zbytečný a člověku akorát odvedou myšlenky od práce. Zkusím se zeptat, zda bych mohl místo těchto 30 minut chodit dřív domů.

Vozík, který táhnu sem tam sem tam...

 

Pokud ve skladu nějakou dobu vydržím, vydělám si dost na vše, co tady potřebuju. Zaplatím si ubytování, budu mít na jídlo v restauracích, na nový oblečení, na posilovnu, na kino, na kasino a na další různý atrakce a taky na výlety do Las Vegas, Seattlu nebo na pozorování dravých kosatek.:)

Soutěž v nemrkání – Who blinked first

Ve čtvrtek 9. října jsem se tady v jedné kavárně účastnil soutěže v nemrkání. Šlo o to, že si stoupnete se soupeřem naproti sobě a nemůžete mrknou, nemůžete uhnout pohledem a nemůžete se zasmát. Vaše tvář musí být jako z kamene. Vítěz bral 1000 CAD, poražený 500 a na semifinalisty taky něco zbylo. Myslel jsem si, že to bude zábava, tak jsem to šel zkusit. Peníze by se hodily, ale tak smělej, že bych reálně doufal ve výhru, jsem nebyl.

Dal jsem si za cíl, porazit alespoň dva soupeře. Potom bych mohl být spokojenej. Vše bylo jinak. První soupeř se nedostavil, takže jsem postoupil kontumačněJ. Před dalším kolem jsem si zjistil, kdo je ten borec, kterej bude mým soupeřem. 130 kilovej chlap, ale tady váha nehrála roli.  Stoupli jsme si naproti sobě, rozhodčí to odstartovali a my jsme na sebe zírali.

Většina soubojů byla rozhodnutá během jedné minuty, některé dokonce během pár sekund. My jsme se "rvali" asi 10 minut. Během první minuty začal borec slzet, z očí mu kapaly slzy jako hrách a tak jsem věřil, že brzy odpadne a mrkne. Bohužel nestalo se. Já jsem byl úplně v pohodě. Jak čas plynul, vytvořil se kolem našeho stolu početnej hlouček lidí, kteří si šuškali, co jsme to za blázny, že to tak dlouho vydržíme. Plno lidí si nás fotilo a člověku se v hlavě odehrávalo plno věcí, nicméně stále jsme museli koukat před sebe. Strašně jsem chtěl vyhrát, ale bohužel, z ničeho nic mi bez mýho vědomí mrklo levý oko, aniž bych cítil nějakou únavu. V ten moment na mě ukázal rozhodčí a bylo hotovo. Borec naprostým vyčerpáním padl na stůl. Byl jsem hodně zklamanej, protože jsem cítil, že tohle byl těžkej soupeř a moc dalších takových lidí na turnaji nebylo. Porazit ho, byl bych blízko penězům. Chvíli na to za mnou přišlo několik lidí a s uznáním mě poplácali po zádech. Byl jsem ale naštvanej a tak jsem zbytek turnaje nesledoval a vytratil jsem se pryč.

Město se těší na Halloween. Já taky...

Celý Vancouver se už nemůže dočkat Halloweenu. Všude jsou dýně, strašidla, duchové, kostlivci, čarodějnice a netopýři. Ve městě je několik zábavných akcí zaměřených na přicházející Halloween. Ten svátek je tady neuvěřitelně populární. Zaslechl jsem, že v den Halloweenu mají během dne kostým téměř všichni, dokonce i řidiči autobusu jsou převlečení za nějaké strašidlo. I já se na tento den hodně těším. Plánuju vyrazit na nějakou nefalšovanou hallowenskou party, kde se pije punč. Půjčím si kostým a možná si od českého kamaráda, který je profesí maskér, nechám nějak pestře zmalovat tvář.;)



Všude jsou tyhle překrásný oranžový dýně:)

Příští týden plánuju vyrazit do místního Playlandu na Frightnight – noci hrůzy. Celkem 8 domů hrůzy a další strašidelný místa. Snad bude vše v klidu.:) Včera v noci jsem si dal předkrm, noční strašidelnou jízdu minivláčkem ve Stanley Parku. Během jízdy jsem viděl různý výjevy z hororů a pohádek, šlo o takový krátký divadelní scény odehrávající se přímo v lese mezi stromy, v dešti. Mělo to neuvěřitelný kouzlo, úplně mě to ohromilo. Něco podobnýho v ČR bohužel není. Nejde o nějakej vláček samozřejmě, ale o celkový možnosti, zážitky a nabídku služeb a zboží. Někdy si říkám, že místní možnosti nejsou zase tak nesrovnatelný s tím, co máme v ČR a někdy zase, jako včera v noci při jízdě vláčkem, mám pocit, že jsme doma oproti Kanadě tak 30 let pozadu.:/

 

Jedna z mnoha halloweenských výstav

Bydlení

Poslední týden už jsem nebyl v bytě sám. Kamarádky spolubydlícího neměly kde bydlet a tak strávily týden v jeho pokoji. Musel jsem se tedy přesunout zpět do svého pokoje. Za měsíc, pokud půjde práce dobře a budu mít peníze, bych se rád přestěhoval do vlastního apartmánu. Potřebuju bydlet sám, nesdílet kuchyň, koupelnu a dělat si, co chci a kdy chci. Je mi jasný, že si připlatím takových 200 CAD, ale i tak mi to za to stojí.

Noční pohled na Downtown z Jericho Beach

 

Živý krab. Hodně rybářů tady provozuje chytání krabů z oceánu -"crabbing". Většina krabů, jako třeba tento, nemá potřebnou velikost a tak musejí být vráceni zpět do oceánu.

 

Pořád jsem Čech z Brna

 

 

 

Příště napíšu něco málo o svých problémech v bance, kdy jsem svojí hloupostí prozatím přišel o 150 dolarů...

Zdravím Vás všechny do ČR;)