Předvánoční pozdrav z Vancouveru...

Ve vzdáleném Vancouveru

nedaří se mi nikde zakotvit,

jako cennou lekci to však beru,

neboť překážkami neměli bychom se nechat otrávit.

Město, kde oceán hor se dotýká

kde městská doprava je k pláči

a kde každý s každým si automaticky tyká,

neboť lidé jsou tu slušní a nikdo ti neřekne ty sráči!

Věřte mi, rychle to tu utíká,

viděl jsem již mnoho, ale chci vidět víc,

často zde prší a kapka často po mé tváří stíká,

je tu však draho a na účtu už nemám skoro nic.

První, druhé dokonce i bydlení třetí,

stěhuji se častěji, než vynáším smetí,

nyní mé kroky vedly do Burnaby

tentokrát to již vyjde, zatím totiž vidím jen klady!

Snažím se zde naučit co nejvíc,

i když některé mé pokusy nestojí za nic, 

věřím však, že mám ještě na víc

a že konečně získám to, proč jsem sem přijel,

tedy odvahu, kuráž a odhodlání vystoupit z řady...

Svůj nový příspěvek na blogu uvedu básní, kterou jsem napsal ještě ve svém předchozím ubytování. Je to tedy zhruba dva měsíce starý dílo, které stručně a věrohodně popisuje, jak jsem se tu doposud měl a jakými myšlenkami jsem se zabýval. Seděl jsem ve svém pokoji na židli, přemýšlel jsem, co napíšu do svého blogu příště a napadlo mě napsat těchto pár (ne)rýmujících:) se veršů.  Moje první báseň a vznikla 8000 Km od mýho domova. Kdo by to řekl, že napíšu básničku.  

Když toho zažíváte hodně, chcete se o to vše podělit s ostatními a báseň je k tomu vhodnej prostředek. Stručně sdělí vše podstatný, a pokud je báseň povedená a rýmuje se, je radost ji číst. Pravděpodobně jsem se taky nechal inspirovat básněmi neznámých umělců, který si občas čtu při svých nekonečných cestách autobusem ve Vancouveru... 

Zpátky na zem z uměleckého obláčku. Tyhle řádky jsem napsal již dávno. Tehdá bylo úterý 11. listopadu. Kanada ten den slavila státní svátek tzv. Remembrance day. Den oslavující konec První světové války, při kterém občané vzpomínají na všechny padlé a uctívají jejich památku. 

Ten den jsem měl v práci volno, který mi k mýmu překvapení agentura zaplatila, takže jsem si ten den vydělal 90 dolarů a přesto jsem mohl vběhnout do jedné z kaváren severoamerickýho kolosu Tim Hortons, koupit si sladkou kávu s mlíčkem a dvěma cukry místními obyvateli známou jako Double Double za 1,70 dolaru a pokračovat v psaní svýho blogu. Tento text mi teda ležel na harddisku měsíc a půl, ale na blog jej vkládám až dnes.

V kavárně Tim Hortons, takhle obvykle píšu blog

Na otázku, proč to trvalo tak dlouho bych odpověděl svou tradiční odpovědí, že jsem neměl čas a některý dny ani náladu o svým pobytu něco psát. Když mám totiž konečně pár volných hodin v týdnu, což je většinou jen o víkendu, rozhodnu se je strávit ve stylu společenskýho života někde ve městě na pivku s tím minimem lidí, který tu znám, nebo se jdu dobrovolně odevzdat podmanivý atmosféře kina, kde jsem strávil posledních 7! sobotních večerů v řadě. :). Vypadá to, že místní společnosti provozující kina drží nad vodou hlavně moje vydělaný dolary.


Ve kterém momentu se rozhodlo, že odjedu pryč…

Takže atmosféru kina a filmy prostě miluju a tak se stalo, že v jednu z těch mnoha sobot, kdy jsem zrovna autobusem mířil do kina IMAX na velkolepou science fiction podívanou INTERSTELLAR, jsem se zamyslel, kdy se zrodila myšlenka odjet pryč. To, že jsem teď ve Vancouveru je, kromě mě, zásluhou/vinou:) dvou lidí. Jedním z nich je kamarád Vojta, který se mě jednou, tuším bylo to na podzim roku 2011 zeptal, jestli bych nejel příští rok na Nový Zéland. Pracovat a cestovat na rok. Nejdřív se samozřejmě nic nedělo, já a odjet tak daleko, to byla nejmíň pravděpodobnější věc...ale teď jsem tady. Ne tedy na Novém Zélandu, ale v  Kanadě, protože tu je navíc hokej a moderní velkoměsta.:D

IMAX kino v Richmondu

Zpětně jsem pomocí vzpomínek a zamyšlení zjistil, že můj odlet se zrodil už 9.12.2011. Tehdejší večer byl nezapomenutelnej, ale taky se v ten večer pravděpodobně rozhodlo, že za 2,5 roku budu chtít odletět co nejdál - do Kanady.

To jsou hutný úvahy, co říkáte...:) Touhle hloubavý přemýšlení se děje hlavně v autobuse, při dlouhým cestování z práce a do práce. Přemýšlím nad tím, jak se tu vlastně mám, jestli se mi tu líbí nebo ne, jestli je velký rozdíl mezi životem v Kanadě a v Česku, jak dlouho tu zůstanu, jestli na jaře odjet na východ Kanady, co budu dělat, až se vrátím domů, jak z pobytu v Kanadě co nejvíc vytěžit pro svoji další budoucnost a jak v Česku využít znalost angličtiny, až se vrátím. Někdy se pro změnu zamyslím na mnohem praktičtějšími věcmi, jako co si uvařím večer, nebo jestli jsem ráno ve svým pokoji a v koupelně vypnul topení.:)

Na konci listopadu tady napadl první sníh

Občas tady zkouším nový druhy piva - Gipsy beer:)

Některý ranní jízdy autobusem taky vyplním poslechem rádiové stanice CBC, čímž se učím AJ a odpoledne zase v autobuse častokrát usnu a nejsem sám. Odpoledne je doprava hustá, půlku cesty domů se autobus prokousává kolonou aut a s těmi 6 hodinami spánku denně, který ve všední dny mám vím, že jakmile v buse zavřu oči, do 5 minut mi spadne hlava a usínám.  V momentě, kdy se autobus na konečný zastávce zastaví a lidi začínají vystupovat se já probudím a dezorientovaně, nejistým krokem vystupuju taky.




Pohled z mostu, tudy jdu každý ráno do práce a z práce

Nyní trochu k současnosti - skladničina

Pomalu to budou tři měsíce, co jsem začal pracovat v Richmondu ve skladu s autosoučástkami všeho druhu společnosti Worldpac http://www.worldpac.ca/. Moje místo je v tzv. freight department, kde je činností pracovníků pohybovat se ve skladu s vozíkem/žebříkem a sbírat všemožný autosoučástky, který je potom třeba naházet do beden, svázat provazem, obalit fólií a připravit k odeslání do některého z dalších kanadských měst.



Pracovní vozík

Každý ráno si na stole vyzvednu svoji hromádku vytištěných listů, podle kterých potom vím, co a kolik toho posbírat. Do práce chodím ráno na 8. hodinu, odcházím v 16:30. Pondělí a úterý jsou náročný dny, kdy musím udělat kolem 20-25 listů, zbytek týdne je klidnější a kolem 13:30 obvykle vypomáhám ostatním, uklízím ve skladu nebo se nudím. Občas je to dřina, hlavně když musím tahat těžký ocelový disky nebo radiátory do auta a taky když před sebou musím tlačit plně naloženej vozík po celým rozlehlým skladu. Hodně součástek je taky umístěných vysoko na regálech, takže denně musím třeba 40 x vyšlapat 15 schodů po pojízdném žebříku. Jednou mě z tohoto novýho pohybu chytla v hospodě křeč, kluci z toho měli legraci, ale moje tělo už si přivyklo a křeče ustoupily.:). (oprava: tak přeci jen ještě křeče, v sobotu mě chytla v kině.:D)

Naše tabule v práci, každý má své číslo objednávky. Vlevo kamarád Alex, úžasnej člověk...příště o něm napíšu víc

Celkově to však není kdovíjak fyzicky náročná práce, stres a tlak na sobě od nadřízenýho taky nepociťuju. Skoro se mi chce říct, že je to práce, kterou jsem si tu chtěl najít - nebýt na konci dne fyzicky vyřízenej. Proto jsem do Kanady nepřijel. Druhou stránkou věci je to, že za těžší práci bych měl víc peněz, to je asi pravda. Prozatím mi však 12 kanadských dolarů hrubýho na hodinu stačí, do budoucna uvidíme. 



Náš sklad

Na tom co dělám, je alfou a omegou přesnost. Odeslat musím přesně to, co je objednáno a v množství, která je požadováno. Každá chyba je špatná. Pokud budu dělat hodně chyb, firma se se mnou rozloučí. Pro chyby tu skutečně prostor je, i když se to nemusí na první pohled zdát. Když člověk v tom skladu sbírá stovky součástek denně, snaží se ušetřit čas a pracovat efektivně. Plně naloženej vozík je poměrně těžkej a tak ho nechávám stát před uličkou. Jdu do uličky a kvůli úspoře času si snažím posbírat víc věcí naráz. Jednou jsem měl plný ruce a ještě jsem potřeboval pro něco vyšplhat do horního patra, tak jsem to, co jsem měl v ten moment v ruce, položil na paletu na zem a vystoupal nahoru. Na tu věc dole na paletě jsem potom zapomněl a nechal jsem ji tam do druhého dne. Tím pádem zásilka nebyla kompletní=moje chyba a mínusový body pro mě.:) Druhý den na mě šéfik, že na slovíčko…tak si říkám a je to tady, první průšvih. Někdo ty moje odložený krabičky našel na paletě a oznámil to mýmu šéfovi. Nic se teda nestalo, jen mi poradil, že vše co posbírám, hned pokládáme do vozíku, jinak si koleduju o to, abych na to zapomněl. Za dva dny později jsem zase místo na svůj vozík položil brzdy do vozíku jinýho zaměstnance. Ten si toho naštěstí všiml, takže mně upozorni, nicméně zase by to byla chyba pro mě i pro něj. Mně by v zásilce něco chybělo a jemu přebývalo. 

Naše jídelna/odpočívárna

Při sběru musíme mít přesnost 99,56 %.:) Během svýho druhýho týdne jsem měl 1 chybu, ale všechny další týdny už jsem pracoval zcela bezchybně a zatím mi to vydrželo. Co se týče té přesnosti, zatím to teda není špatný, nicméně teď mám víc práce než na začátku, takže musím dělat rychleji, což s sebou přirozeně přináší vyšší riziko chyb. I přes to mě ale ostatní mají za východoevropana, kterej při sběru součástek dělá minimum chyb a i takovej spolupracovník Jeremy, kterej si nenechá od nikoho do ničeho šahat, mě přes našeho šéfa požádal o pomoc, neboť ví, že já ve skladu pracuju přesně.:)

V práci makají, kromě 1 paní, samí borci. Sklad je obrovskej a dohromady je nás tam takových 35. Jména spolupracovníků jsou klasicky severoamerický - zmiňovanej Jeremy – takovej vidlák jakoby odněkud z Louisiany s vidláckým přízvukem a strašně hubenou postavou, na který visí tričko jak na strašákovi na poli. Nejdřív se zdál v pohodě, ale potom jsem zjistil, že má pocit, že mu celej sklad patří, takže Jeremyho rád nemám.:) Jeremy pracuje hrozně zběsile, často mi něco říká a zároveň pomocí rtů drží v puse papíry. Často mu tak musím připomínat, že AJ není můj rodnej jazyk a navíc když má mezi rty zasunutých 10 listů, nerozumím mu už vůbec.:).

Z těch pro mě významnějších lidí je ve skladu dál 20 letej borec jménem Matt, ten nezavře pusu, o všem dokáže mluvit desítky minut a oproti jiným má hodně bohatej jazyk, takže jsem se od něho naučil docela dost anglických frází...Dál je tam takovej akademickej typ Aaron, potom Australan ze Sydney Rob, kterýmu je skutečně těžko rozumět, ale alespoň takových 60 % rozumím a postupně si zvykám víc a víc. Složitej australskej přízvuk není mýtus. Skutečně je australský přízvuk daleko složitější k porozumění než ten severoamerický. 

Nejraději mám černocha Erica z Afriky, kterej má povahu hodně podobnou tý mojí. Mým největším kamarádem je namakanej Mason, sice původně z Filipín, ale celej život žijící v Kanadě. (uvidíte ho dole pod textem na fotce). Je to takovej rozumnej 22, 23 letej kluk. Mason posiluje, žije zdravě, jí zdravě, nepije, v práci pracuje úsporně...:) S Masonem si povídám nejvíc, dost často jsou to kamarádský upřímný diskuze. Mason je ale zároveň tím, kdo mi rozumí nejmíň, mám na mysli výslovnost. Ostatní mi rozumí téměř vše. Mason občas nechápe, co říkám, je hodně citlivej na správnou výslovnost a nedostatky při výslovnosti způsobují, že mi občas ne zcela rozumí. Rozhodl jsem se tak zamakat na AJ výslovnosti a přízvuku. Poslouchám písničky, sleduju filmy a napodobuju výslovnost. Čím ležérněji a jakoby nedbale mluvím, tím mi ostatní rozumí líp. 




Občas tak s Masonem blbneme v práci:)

Nejhodnějším pánem na světě je nejspíš další můj parťák ze skladu - Abraham z Indie, který mluví tak potichounku, jakoby se bál, že dostane pokutu za každý hlasitý slovo. Vždy když s ním mluvím, musím si sundat kapucu z hlavy, abych alespoň něco slyšel. Abraham je jinak hrozně vtipnej člověk. Když mám špatnou náladu, najdu si Abrahama, chvíli ho pozoruju a hned se usmívám. Je mu takových 55, má ale namachrovanou chůzi, jako mívají 16 letí hoši, nosí obrovský rukavice, modrou kšiltovku a je mistr v předstírání, že něco dělá. Hlavně je ale opravdu přátelskej a hodně nápomocnej a vždy když něco potřebuju, opustí svoji práci a pomůže mi s tou mojí. Za všechno každýmu děkuje, mně poděkuje denně tak 10x.:) Abrahama mám strááášně rád.


No a málem bych zapomněl na Paula z Irska, kterej sice dělá pro jiný oddělení, ale v uličkách skladu se často potkáváme a tak se taky často zapomeneme a utrousíme pár slov. Pólovi:D díky jeho irskýmu přízvuku mám taky docela problémy rozumět. Ve skladu je to zkrátka velká směs anglických přízvuků. 

Ve skladu fungují určitý módní pravidla a nepřekvapí, že jsou dost jednoduchý.:) Jedinej přípustnej outfit tu jsou starý kalhoty, rukavice a hlavně mikina s kapucí! Mikinu s kapucí nosí tak 70 % všech chlápků a každej má svoji jednu oblíbenou. I já mám tu svoji.:) Jedna je horší než druhá, do skladu si každej bere ty nejhorší hadry, který doma najde. Moje jsou prozatím ty nejhorší z nejhorších, pracuju ve svých běžeckých šusťákových kalhotech a mikině z Thrift Storu (second hand), kterou jsem tam navíc koupil zlevněnou v akci za 2 dolary.:)

Můj pracovní oděv

Po třech měsících práce mi může firma nabídnou oficiální smlouvu. Momentálně pracuju pro Worldpack přes agenturu, pokud bych dostal smlouvu, pracoval bych pro firmu již bez agentury. Mohl bych tak dostat přidáno, firma by mi platila svátky a získal bych i další benefity. Vše ukáže čas. V hospodě mi ale Paul prozradil, že se klidně může stát, že se mě firma, i přes moje dobrý pracovní výkony, zbaví. Jen tak, z týdne na týden. Prý to tam tak chodí, takže dlouhodobá jistota práce to být může i nemusí.

Jinak jsem rád, že mám v práci hodně příležitostí mluvit anglicky. Jak jsem psal, kolem té druhé hodiny odpoledne, když už je každej se svojí práci hotovej nebo se blíží k dokončení svý zásilky, je čas si popovídat nebo dělat i jiný věci.:) Navíc při svazování krabic a jejich balení si navzájem pomáháme, takže popovídat si u toho je přirozená věc, nic proti pravidlům práce. Často si povídám s Masonem, kterýmu popisuju, jak to chodí v ČR. V práci samozřejmě mluví všichni mnohem líp než já, i šejk Ali i Abraham, což mě občas nutí cítit se nejistě, nicméně jsou to vhodný podmínky k co největšímu zlepšení mojí angličtiny. Jsem tedy rád, že mám prostor pro trénink Aj a nejsem někde zavřenej 8 hodin o samotě.

Kamarád Mason...On už v práci vůbec nerespektuje pravidla o bezpečnosti:)

Čím dýl jsem tady, tím víc vidím, jak je výuka AJ na školách neefektivní. Napíšu to znovu. Ve školách a na různých kurzech se učíme mluvit tak, jak se ve skutečnosti nemluví. Vyučuje se angličtina, kterou musíte znát pro složení těch všech hloupých zkoušek CAE, IELTS, TOEFL. Pro složení zkoušky nebo pro vstup na univerzitu v anglicky mluvící zemi jsou tyhle kurzy fajn, pokud chcete umět skutečně mluvit anglicky, tak to není nejvhodnější cesta. Nejlepší je učit se z filmů, poslouchat písničky, mluvit s rodilým mluvčím. Když jedu autobusem, vyberu si skladbu nějaký zpěvačky a song poslouchám znovu a znovu, pořád dokola, abych si ty fráze a výrazy osvojil, vryl do paměti a nadobro zapamatoval. Pořádnej dril to je to, co je potřeba.

“Kamarádskej“ Jeremy mi jednou takhle vysvětloval, jak mám rovnat krabice na paletu a říká mi:“ Just take these guys“… Jeremy nazval krabice slovem „guys“. Slovo „guy“ je sice hodně obecnej výraz, nejčastěji používanej k oslovení/označení osob/lidí, ale pro krabice? Při otázce nikdo neřekne archaicky: „Do you smoke?“ Prostě jen intonací: „You smoke?“ To je reálná angličtina tam venku.... 

Bez stěhování to zatím nejde:/

Voilá, zase jsem se přestěhoval. Zdá se, že každej můj novej příspěvek na blogu musí obsahovat odstavec věnující se stěhování. Před dvěma měsíci by mě to ani nenapadlo a nechtěl bych o tom ani slyšet, ale byla to nutnost. Báseň to už naznačila. Od svého příjezdu jsem se stěhoval už 3x. Vždycky je to těžký a nepříjemný. Najít si vhodný místo, o kterým později zjistíte, že bohužel není tak vhodný, jak se zprvu zdálo. Vše zabalit, uklidit po sobě pokoj, v novým bydlišti vše vybalit, zabydlet se, zvyknout si na nový prostředí, zjistit si, kde se dá v okolí nakupovat, jak tam jezdí doprava. Tohle všechno jsem tu už absolvoval 4x.

Nyní bydlím v části Burnaby, která je od centra vzdálená 20 minut Skytrainem. Do práce jezdím každý den ráno kolem 40 minut, odpoledne domů je to ještě delší. Množství aut a zasekaná doprava prodlouží moji cestu na dýl jak hodinu. Denně tak strávím na cestě z/do práce kolem 100 minut, ale zdá se, že si postupně zvykám. 

Limity na nákup zboží v akci jsou i v kanadských supermarketech, obvykle 4 - 5 kusů.

Do práce to mám tak o poznání dál, než z mýho předešlýho bytu, ale odstěhování se bylo nutností. Nutně tady potřebuju klid a soukromý. Prostě, některý noci jsem se vůbec nevyspal, ráno jsem byl hrozně ospalej a neměl jsem žádnou energii. Nedostatek spánku se na mě projevoval neklidem a podrážděnou náladou. Řekl jsem si, že si najdu ubytování, kde musím mít klid na kvalitní spánek a soukromí. Byl jsem odhodlanej a smířenej s tím, že budu možná bydlet dál od práce a že si budu muset víc připlatit. Na obě věci došlo. Nyní platím 620 dolarů/měsíc.

Od poloviny listopadu s prvním týdnem v prosinci, to pro mě tady bylo prozatím nejtěžší období. Moje dny v předešlým ubytování se chýlily ke konci, já ale neměl kde bydlet. V noci jsem se nevyspal, ráno jsem valil do práce a po práci na obhlídku bytu. To vše bez pořádnýho jídla během celýho ne. Unavenej, hladovej, s nejistotou, kde budu bydlet dál. Spolubydlího jsem požádal, jestli bych mohl zůstat i pár dní po konci listopadu. Naštěstí mi to bez problémů dovolil, takže jsem získal trochu klidu na hledání bytu. Vždy jsem si domluvil obhlídku bytu, šel jsem tam, místo nebylo vhodný z různých důvodů a dny ubíhaly a nervozita se zvyšovala. V takových dnech jsem si říkal, že jsem neměl nikam jezdit, že jsem měl zůstat doma. Nevím, jestli jsem to v těchto chvílích myslel vážně, nebo jestli jsem byl jen pod vlivem stresu a rozčílení. Asi to druhý.:) Před svým odjezdem jsem dostal radu, abych tu bral veškerý strasti sportovně. Během těchto týdnů jsem si tuhle radu častokrát připomínal.:)

Nakonec jsem svý nový ubytování našel. Je to sklepní byt, vlastní velkej pokoj, vlastní fajn koupelna, kuchyň využívám společně s rodinou, která v bytě bydlí. Rodina je kanadská, manželé a dvě náctiletý dcery. Paní domácí Mel je hodně fajn, pracuje na základní škole jako viceředitelka, vyučuje angličtinu a francouzštinu. Docela mi vychází vstříc, zajímá se a pomáhá mi. Pan domácí Jamie…tomu jsem fuk.:) Pár dní po přestěhování jsem si ještě koupil vařič s dvěma plotýnkama, takže si vařím v pokoji a rodinnou kuchyň skoro nevyužívám.

Plotýnky na vaření, využívám každej den

Tehdá při obhlídce bytu, to byl zběsilej večer... Majitel domu Jamie mi ukázal pokoj, mně se zdál ok, zeptal se mě, jestli mám zájem, já řekl totally, tak se mně zeptal, jestli bych mohl zaplatit hned. 620 CAD nájem + 310 dolarů depozit. Tolik jsem u sebe neměl, tak jsme spolu šli ven, zajeli k nejbližšímu bankomatu a já musel ze svých tří účtu dát dohromady 930 dolarů. Limity na účtech mi málem nedovolily těch 930 dolarů dát dohromady, ale nakonec se to podařilo. Vrátili jsme se zpět do domu, tam mi dal podepsat smlouvu, já říkám, že si ji chci přečíst, tak mě posadil do křesla a zapnul si hokej v TV. Do toho do obýváku přišla jeho milá paní žena, on na ní, že jsem novej nájemník, ona na něj hodně překvapeně a snažíc se skrýt rozčarování, že to bylo rychlý…ve vzduchu byl konflikt.:) Jamie (majitel domu) se se svojí ženuškou neporadil, což rozhodně měl:) a ona na něho tak byla naštvaná. Takže si sedla vedle mě a řekla mi, že se mě zeptá na pár věcí ať ví, kdo s nimi bude žít v jejich domě. Podstoupil jsem kratší, ale o to intenzivnější výslech, ale asi jsem ji přesvědčil, že jsem v rámci možností bezproblémovej člověk. Takže konečně jsem měl ubytování a mohl jsem ten den o půl 12 v noci vyrazit domů. 

Ve sklepě tohoto domu bydlím

Ve sklepním bytě mi na začátku hodně chybělo světlo. Je tady sice okno, ale toho slunečního světla se mi do pokoje moc nedostane. Nejdřív jsem to řešil svíčkama, potom jsem musel zainvestovat do lampy a stropního osvětlení.

Moje ulice

Moje ubytování s sebou přináší i možnost využívat posilovny, sauny a bazénu, který se nacházejí v community centru 5 minut od mýho bydlení. Jamieho rodina si měsíčně platí využívání tohoto centra a já, protože teď patřím do jejich domu, můžu centra využívat zdarma. Je to příjemnej bonus. Celý centrum je sice pro takový starší lidi, v posilce se moc zamakat nedá a v sauně se moc žhavá teplota taky nastavit nedá, ale bazén na protáhnutí a relax stačí a navíc se zdá, že je pořád prázdej. 

Bazén, kterej mám k dobru v ceně nájmu. V Kanadě jsem zhubl 4 kila.:)

Samotnej dům, ve kterém bydlím, se nachází v takový kouzelný uličce, ve které je plno stromů a ostatních dřevěných domů. Tohle místo má velký kouzlo.Ve Vancouveru je hodně Asiatů, některý čtvrti nejsou vůbec kanadský, ale tohle místo na mě dýchlo kanadskou atmosférou. Podzim tu byl nádhernej a zima je taky krásná. Každej rodinej domek je vánočně vyzdobenej. 

Moje ulice ještě na podzim

Svůj byt jsem si trošku zvelebil. Koupil jsem si telku, stolek a pár dalších zbytečností, který dopomohly původně neutrální sklepní byt proměnit v krásně útulnou noru.:)

Můj byt, docela pohodlnej

Hlavně moje nová telka! Parádní investice:)

(22.12.2014 - pondělí)

Zítra jsou Vánoce, ho ho ho

Ve všech obchodech je samozřejmě chaos, všude je hromada pomalu chodících lidí, prodavačky v obchodech vždycky sympaticky popřejí Merry Christmas nebo Happy Holidays. Ve Vancouveru opravdu často prší, je tu většinou kolem 8-9 stupňů a sníh tu tak před Vánocema hodně chybí. Vánoční atmosféru tak spíš vytváří všudypřítomný světýlka a vánoční dekorace, kterými je vyzdobenej každej druhej rodinnej dům. 

Polární sobi

Budou to moje první Vánoce, který strávím mimo Brno. Připadám si trochu jako Kevin ze Sám doma, sám ve velkým městě na štědrej večer.:) V práci se pracuje i ve středu na Štědrý den, já jsem si ale vzal volno, ve čtvrtek a v pátek máme volno všichni. Budu tak mít 5 volných dní v řadě. Ještě nemám žádnej plán, ale ráno nejspíš zaskypuju domů, a štědrej večer asi strávím někde venku u vánočního stromku, užiju si štědrovečerní noční procházku a o půlnoci zamířím do kostela. Během dalších volných dní budu odpočívat, možná se začtu do pár knížek, na který si mi tu práší od tý doby, co jsem do Vanu přiletěl, možná zkusím zamakat na AJ, ale určitě si koupím pár lahví likéru a budu ho usrkávat při sledování Švejka, Pelíšků  atp. na svý nový parádní televizi. …;)  

Na vrcholku Grouse Mountain, když v listopadu napadl sníh. Nádherný... 

Většinu dní ale máme ve Vancouveru takhle deštivo

Tak jo děcka, mějte se fajn, přeju všem příjemný a klidný Vánoce.:)

PS: Sorry guys za všechny ty překlepy, nekvalitní sloh a leckdy snad i hrubky. Nechce se mi text dlouze kontrolovat a upravovat. Snažím se spíš o maximální autentičnost a upřímnost. Snad Vás to tak víc baví číst.;)

PPS: Ještě na vysvětelnou...celej text nepíšu najednou, ale během týdnů v různých dnech, tj. během různých nálad a proto, jak jste si možná všimli, se některý odstavce navzájem tak hodně liší.

PPS2: Během pár dní se pokusím vložit příspěvek o svým neúspěšným pokusu seznámit se s krásnou kanadskou holkou v autobuse:), jak jsem byl během halloweenský noci Batman, jak si užívám svoji práci ve skladu a jaké to je vidět na vlastní oči Jaromíra Jágra v dresu Devils a nejslavnější hokejovou ligu světa NHL z místa za 150 kanadských dolarů.