Ohlédnutí zpět leden - duben 2016

Čau!

na svůj blog přispívám zase po delší době. Častokrát není o čem psát a proto musí nastat ta správná doba, kdy se něco, co zaslouží zápis, děje. A k tomu navíc, nějak srozumitelně se vyjadřovat v psaný formě v češtině mi dělá větší a větší potíže. Všude neustále angličtina...Už se nedivím těm českým sportovcům, kteří emigrovali a strávili za mořem polovinu života, že svůj rodný jazyk ztrácí a mají problémy se v češtině vyjádřit. A to, že Jaromír Jágr všem tyká, je nejspíš způsobený vlivem angličtiny. V angličtině vykání neexistuje.

Podvečer ve Vancouveru

 

 

Stále povětšinou nedotčená příroda kolem mořských útesů. Ve vzdálenosti asi 25 minut autem z města.

Už je sice květen, ale jaro je ve Vancouveru cítit snad už od poloviny února. Ať už je to globální oteplování, letos megasilnej proud El Nino, přirozenej vývoj klimatu nebo jen odchylka od normálu, jestli to takhle půjde dál, člověk se tu v kanadským Vanu za 20 let obejde v zimě bez kožichu a čepice. I já jsem tu svoji již druhou zimu přečkal komfortně v obyčejný koženkový bundě, jediné kterou tu mám, a kterou jsem si tehdá o prázdninách roku 2014 do Kanady přivezl z Česka.

Sezóna výprav zaoceánských lodí začala

Brzy z rána

Ve Vancouveru už bydlím téměř rok a 9 měsíců a stále se mi tu líbí. Naplno si tu užívám svoji téměř absolutní svobodu, kdy si kromě času ve škole a v práci můžu jít kam chci s kým chci a dělat si co chci. Dobře tedy přiznávám, že svoboda občas přeroste až v určitou samotu, což sice už taková legrace není, ale je to cena za to, že žiju v cizí zemi. Vancouver je překrásný místo a pokud během období dešťů od září do půlky března připomíná promočený temný Londýn, během jara a léta se Van podobá vyhřáté  Floridě. Sluníčko, pláže, rackové a dechberoucí západy slunce, které jsou pro provincii BC tak typické, že jsou dokonce vyobrazené i na vlajce téhle nejzápadnější kanadské provincie.

Zejména tady v části kde já bydlím v Burnaby tu jednou za čas narazím na skutečně početný hejno vran. Kdyby jen to šílení krákorání, ale občas se tu vyskytne i útok vrány na člověka. Dokonce  tu vznikla i mapa útoků vran na lidi včetně škály  závažnosti útoku od 1-5.

Od září do března vypadá Vancouver takto. Zatažená obloha, vlhko, častý déšť a brzká tma. V dálce most Lions Gate

Západ slunce ze Sunset Beach

-Běžkování v březnu-

Během zimy jsem si předsevzal, že odjedu alespoň 2x na běžky do Whistleru. O tom prvním, skutečně vydařeném výletu už jsem psal v lednu, o tom druhém jednodenním pár slovy teď.

Jak jsem psal už  v úvodu, jaro dorazilo hrozně brzy a já přestával doufat, že mi ty běžky ještě jednou letošní zimu vyjdou. Pořád jsem kontroloval předpověď počasí, sněhový zpravodajství a online mapy na běžecký trasy a najednou se blížily poslední březnové dny, což byl v podstatě poslední víkend, kdy byly podmínky k běžkování v okolí Whistleru ideální.

V pátek v noci jsem se vrátil z práce, ráno v sobotu vstal, připravil se a v podvečer jsem vyrazil směr Whistler, kam jsem dorazil kolem 10 večer. Plán byl podobný jako při minulém výletu. Přespat u kámošky a ráno druhý den jít běžkovat. Po příjezdu mě zase okouzlila tak whistlerovská aura. Po výstupu z busu mě teplota kolem 4 stupňů donutila vytáhnou čapku a rukavice. Oproti Vanu, kde bylo během dne až 16 stupňů, solidní pokles teplot. Všude kolem stále vánočně vyzdobené stromy, které takhle nejspíš zůstávají po celý rok.

Zimní teploty ve Whistleru oproti jarním ve Vancouveru

Stále vánočně vyzdobený hotel ve Whistleru

Ráno po probuzení jsem sjel přímo do vesnice ve Whistleru, kde už po sněhu zůstaly jen ušmudlané kousky zledovatělého sněhu v příkopech a běžkovat se tam samozřejmě už nedalo. Můj plán byl vyjet autobusem do údolí Callaghan, stejně jako jsme to udělali v lednu.

V údolí, které je nějakých 840 m n.m. byla ještě hromada sněhu. Kolem 1 metru. Nahoře v údolí už skoro ani noha, sezona už se očividně blížila ke svému konci. Půjčil jsem si běžky a vyrazil do stopy.

Ze začátku jsem se hnal stejnou trasou, jako v lednu. Krajinu jsem poznával ,jen toho sněhu ubylo.  Po chvilce jsem odbočil na olympijský biatlonový úsek, kde jsem viděl stanoviště pro biatlonovou střelbu. Běžkovalo se mi hezky, jen já a příroda, tak to mám rád. Ve vyšším úseku trati padal sníh s deštěm, po sjezdu o pár desítek metrů níž už jen pršelo a tyhle podmínky jsem vystřídal během výletu hned několikrát. Celkově mi bylo dost teplo, neměl jsem času na to loudat se, chtěl jsem se pořádně projet. Měl jsem v plánu udržet do půlky trasy mého výletu svižný tempo, abych měl jistotu, že mi neujede autobus z údolí  zpět do Whistleru.

Olympijské sportoviště pro Biatlon zimních her 2010

Stanoviště pro biatlonovou střelbu do terčů

V polovině trasy jsem se zhluboka nadechl a tempo hodně zvolnil a krajinou jen tak popojížděl. Cestou jsem objevil zajímavou odbočku k jezeru, po které jsem se vydal. Cesta vedla nekonečným kopcem stále nahoru a tak jsem ujel asi 1,5 km neustálého stoupání a i když jsem nakonec k jezeru nedorazil, čekal mě doposud nejdelší sjezd na běžkách v mém životě. Pršelo, stopa namrzala a tak to z kopce dolů jelo až moc rychle. Asi 4x jsem na poslední chvíli předešel pádu a po tom několikaminutovým plužení mě po příjezdu dolů na rovinu zatraceně bolely svaly na holeních. V porovnání s lednovým výletem na běžkách jsem tentokrát spadl jen jednou.


Sjezd na běžkách ve zmrzlé stopě.

Na posledním kilometru se mírný déšť změnil v čisté krupobití o velikosti čočky a tak jsem se mohl pousmát, jak jsem svůj výlet a jeho konec dobře načasoval. Za ty 3,5 hodiny jsem mohl ujet kolem 20 km, s několika delšími výstupy a sjezdy. Z Whistleru jsem zpět do Vanu vyrážel autobusem o půl 5 a kolem 7 večer jsem byl zpět doma v přímořském Vancouveru.

Na konci výletu během krupobití

Byl to skutečně zvláštní pocit v jeden den strávit několik hodin dopoledne a odpoledne jízdou na běžkách v zasněžené krajině s teplotou kolem 3-4 stupňů, abych později večer dorazil do jarního, prosluněného a vysušeného Vancouveru s teplotou kolem 16 stupňů. Ta zimní scenérie se zasněženými stromy se mi líbila mnohem víc.

A tak, i přesto, že se mi do Whistleru kvůli cestování zpočátku moc nechtělo, perfektně jsem si tam zaběžkoval i podruhé a utvrdil se v tom, že znovuobjevený běžkování je pro mě v zimě skvělou zábavou a mým novým zimním sportem, který mě...naplňuje.

-Práce v restauraci-

Na svoje výlety a jídlo stále vydělávám v restauraci v Downtownu, kde se doslova každý den děje něco nového. Už si nepamatuju na klidný den, kdy by mě někdo z našeho personálu během dne nenaštval. I to je součástí práce. Naše restaurace je hodně oblíbená, dobrý a levný jídlo jsou hlavním důvodem. Přátelští hosté, nepořádní hosté, občas nezdravící hosté, uculující se hosté...Práce s lidmi je vždycky plná překvapení vyžadující trpělivost a schopnost zatnout zuby a pracovat vzdor nepříjemnostem. Jak se mění počasí a teploty, otevřeli jsme zahrádku a restauraci tak navštěvuje ještě víc lidí. V práci jsem odpoledne od 5-11 večer. Práce je práce, obrovská zábava to není, občas dojde na hádku s naší namyšlenou barmankou z Ruska, která je skutečně extrémní cvok, na druhou stranu si zaplatím složenky a svoje výlety plus pozvolna šetřím, což mi zatím stačí.

Za barem v hokně

-Škola-

Akademickou šestiměsíční část jsem ve škole už oficiálně zakončil, nicméně mi ještě chybí asi dva měsíční kurzy k tomu, abych posbíral povinný počet kreditů. Takže během léta nastoupím ještě na dva kurzy, nejspíš na něco z Richardovi dílny, jelikož on je ten nejlepší učitel na škole.

Oblíbený obchod místních huličů s pomůckami pro kouření Majorán..Marihuany:)

A k extrémně oblíbené marihuaně ve Vancouveru ještě tahle fotka z festivalu nazvaného Fourth Twenty 4/20, oslavujícího trávu, jointy, sušenky obsahující marihuanu tzv. Brownies a celou huličskou kulturu. Tím festivalem jsem se já jako nehulič doslova protrápil.:D

Ze školy jsem ale neutekl, neboť jsem před třemy týdny musel začít svoji 6 měsíční Co-op praxi. A je to právě práce ve škole v oddělení Marketingu. Z důvodu toho, že potřebuju mít co nejvíc času na práci, kamarád ve škole mi umožnil vykonávat praxi ve škole a já toho nakonec využil, neboť mi tak praxe zabere jen to minimum času, který je potřeba pro dokončení kurzu a získání diplomu. Ve škole tak trávím kolem 18 hodin týdně a makám vedle svýho dobrýho kamaráda, který je zaměstnancem školy. Takže legrácky, tlachání o všem a o všech, což je pro můj pokrok v angličtině to nejlepší. Moje práce vyžaduje i nutnost zvládat formální business angličtinu a telefonování z pozice jednoho z činovníků školy. Častokrát se soustředím na úkol, který jsem dostal od lidí pracujících v Marketingu, moje pozornost směřuje na úkol samotný a anglická rozprava s kamarádem je už tak nějak automatická bez soustředění na angličtinu samotnou.

Kamarád má velký znalosti formální angličtiny, což já zatím rozhodně moc ne a proto ho sleduju při práci a učím se. Mám skvělej výhled přes okno do ulice, takže se během zamyšlení často zahledím ven, kolem nás se zase potulují studenti, kteří potřebují poradit a i kamarádi - bývalí spolustudenti se za mnou občas zastaví na řeč. Celkově nesnáším práci v kanceláři, ale tenhle mix práce za počítačem v prostředí, kde se vyskytují lidi zvenku se mi zatím líbí.

Naše oblíbený japonský podnik a hrneček vyhřátého Saké

Odpočinek během výletu podél pobřeží ve West Vancouveru

Častokrát se k nám na pár slov zastaví i učitel Robert, který je naprosto, naprosto neuvěřitelně pohotovej vypravěč. Častokrát nás pobaví nějakou vtipnou historkou z jeho častých cest do Japonska. Nedávno, když "likoval" moje fotky na Fb z našeho blbnutí na člunu s klukama, rozvzpomenul se na jeho plavbu na člunu ve vancouverských vodách, kdy se jeho člun zastavil přímo pod Lions Gate mostem a proti němu se plavil obrovský zaoceánský parník.

Uvidíme, jak to ve škole půjde dál. Současná podoba mého rozvrhu s prací v restauraci a praxí ve škole mi jakštakš vyhovuje, jen bych potřeboval vydělávat víc peněz, alespoň o 100 CAD týdně navíc. Na léto a začátek podzimu mám smělý plány na výlety, ale se současným příjmem na ně budu hodně složitě vydělávat. 

Kdyby někdo zvažoval studium na College v Downtownu, napište mi a poradím co a jak ohledně té naší.

-Vancouverský Translink-

O Vancuverském veřejném, "přirozeném monopolistickém" dopravci Translinku, jsem chtěl napsat už v únoru, kdy jsem měl v jednom týdnu několikrát pocit, že se mi někdo z velitelstí podniku za něco mstí a můj vztek rostl až natolik, že jsem měl chuť, a skoro jsem to udělal, rozkopat  skleněnou zastávku. Neudělal jsem to ne proto, že by moje svědomí převzalo kontrolu a že bych nechtěl ničit veřejnej majetek, ale proto, že tu jsou všude kamery, který by mě natočily, já bych byl v průšvihu a okamžitě by mi vzali moje víza...a já bych už neviděl další úchvatnéýzápasy NHL:). Ten Translink a celkově servis veřejné dopravy ve Vancouveru je tak ubohoučkej, že jsem i já, jindy klidnej člověk, chtěl ten vztek nějak uvolnit a nejlíp tak, že tu něco, co patří Translinku rozbiju. To mě znovu přivádí  k tomu, že auto je tu pro zachování psychický rovnováhy povinnost.


Rád sleduju Skytrain zvenku, kdy působí jako moderní, futuristický dopravní prostředek. Hlavně osvětlený za tmy jízdou ještě zkrášluje město. Takže zvenku fajn,  ale samotný cestování trainem je skutečně otrava. 

Během toho nervního týdne jsem jel 4x z Downtownu kolem 10:30 večer domů, nejdřív čekání kolem 20 minut na Skytrain, který je potom plný k prasknutí, následně ujedeme pár stanic, zastavíme v zastávce a zazní hlášení, že budeme nějakou dobu stát a že se můžeme rozjet kdykoliv z ničeho nic.  Takže člověk, který se po 6 hodinách lítání v přeplněný restauraci znaveně trmácí před 11. hodinou domů po 20 minutovém čekání na train ještě jen tak pro srandu čeká dalších 10 minut ve vlaku na stanici. Opravdu hraní na nervy. Potom se tedy konečně rozjedeme, já kontroluju čas, protože vím, že mi po výstupu z vlaku má jet každou chvíli bus, jelikož ale čekání ve stanici trvalo příliš dlouho, noční bus mi ujel a já musím jít dalších 20 minut pěšky domů...a ráno v 7 vstávat do školy. Tohle se stalo v jeden týden 4 x. Z restaurace jsem odejít dřív nemohl, protože máme určitý otevírací doby.

Do toho ještě koumáci z Translinku vymysleli od nového roku ten skvělej novej systém dopravních průkazů - tzv. Compass. Nejdřív donutili každýho cestujícího si tu kartu zakoupit a potom si ji musí člověk nabít. Za novou kartu si účtovali 10 CAD, což já považuju za bordel, jelikož já ji nechtěl, ale byl jsem Translinkem přinucen si ji koupit.

Co mě na Compassu nejvíc otravuje je to, že při vstupu do busu, do skytrainu nebo do seabusu musí člověk projít turniketem a přiložit kartu  ke snímači, stejně tak při výstupu. Takže na začátku jsem vždy hledal kartu všude možně po kapsách, v batohu, dokud jsem nepřišel na to, že nejsnadnější způsob je mít ji neustále na popruhu zavěšenou na krku. Vypadám sice jak tělocvikář se stopkama na krku a lidi mě kritizují za to, že je to dost nevkusnej módní doplněk, ale pro mě je ve Vanu důležitá především funkčnost a karta na krku funguje nejlíp.

Cizojazyčný leták informující o "výhodách" nového průkazu - Compassu

Tap-in a Tap-out - tyhle výrazy od novýho roku ve Vanu proklínám. V podstatě znamenají při vstupu přiložíš kartu ke snímači - Tap-in a na konci využití dopravního prostředku uděláš to stejný - Tap-out. Samozřejmě, jsou tu lidé, kteří tu jezdí načerno a nějakým trapným modrým Compassem se netrápí, ale po mých strašidelných zkušenostech s revizorama z Česka když mi bylo 11, 12 let, se revizorů bojím a případný pokuty ještě víc jak v Česku, tak i v Kanadě.

Fronty u turniketů tvořící se každé ráno, když se musí lidé zdržovat přiložením průkazu ke snímači

Na začátku v lednu jsem si říkal, že se nic nestane, pokud se neTap-outnu při odchodu ze stanice, kdo to kontroluje že jo, stejně je už po konci jízdy. Takže jsem se neTap-outnul a druhý den jdu na Skytrain, tentokrát se chci Tap-outnou, jelikož mi kamarád ze školy řekl, že bych měl.  Mně to ale nějak nefunguje, a já zase cítím, jak ztrácím nervy. Po chvilce jsem zjistil, že i přesto že mám na své kartě předplacenej předraženej 2 zónovej lístek za 124 CAD, jelikož jsem se včera neTap-outnul, systém si myslel, že jsem jel až do končené stanice metra (3. zóna), na který ale můj Compass už neplatí. Tudíž mi za moji jízdu bylo účtováno navíc 1,5 CAD a jelikož na Compassu kromě mýho 2. zónovýho Compassu není jiná částka, karta se automaticky zablokovala a nemohl jsem si s ní tak při odchodu otevřít turniket. Šel jsem tedy k automatu, chci si na kartu uložit ten 1,5 dolaru, abych si odblokoval kartu a já konečně mohl projít tím zatraceným turniketem, ale zjistil jsem, že automat nebere mince a to ani 5 CAD bankovky. Minimální částka, kterou si na kartu můžu uložit je 10 CAD. Tak říkám ne, nebudu dávat 10 CAD kvůli 1,5 CAD. Musel jsem nějak složitě přelézt ten turniket a byl jsem venku. Večer jsem jel načerno a druhej den jim volám, ať mi kartu odblokují, Transink že ano, ale že takových jako já je po přechodu na nový systém hrozně moc, že to může trvat den nebo i dva. Nakonec jsem byl nucen uložit si na kartu těch 10 dolarů.

Cesta Skytrainem z pohledu "řidiče". Většina trasy vede nad městem, v Downtownu Skytrain brázdí podzemím.

Na všech těch detailech je názorně vidět, jak tu na cestující zvysoka kašlou. Možná mají ke všem těm věcem, který mi tu na veřejný dopravě vadí své důvody, ale to, jak cestování skytrainem, busama a s tím všechno spojený vnímá samotnej platící zákazník - cestující, to tu nikoho nezajímá. Třeba eskalátor v Metrotownu u nástupiště na skytrain je mimo provoz už 3/4 roku a opravený už nejspíš nebude nikdy.

A proto ještě jednou zvolám zlatá městská doprava v Brně! DPMB funguje jako strojek ve švýcarských hodinkách. V Brně lidé na zastávkách remcají při 2-minutovém zpoždění, tady je to zpoždění často až 10 x delší a všichni tu mlčí, jsou totiž už za ty roky zvyklý. Všichni jsou v klidu, jen já mám chuť do něčeho kopnout, jelikož já pocházím z města, které svým občanům nabízí dobře fungující městskou hromadnou dopravu.

-Mezinárodní přátelství-

Pojďme k hezčímu tématu - kamarádi a kamarádky. Stále tu potkávám nové lidi, ať už Kanaďany nebo zcestovalé mladé cizince, jako jsem já. Je neuvěřitelné, kolik skvělých lidí máme na škole. K mým nejnovějším kamarádům bych zařadil sympaťáka Mathieua z francouzského města Toulouse a staršího a moudřejšího Arnolda z Filipín, se kterými jsem byl v americkém Seattlu. Plno lidí na škole studuje několik měsíců, potom se přiblíží čas jejich odjezdu, jdeme na rozlučkovou večeři do restaurace a je to. Oni odjedou zpět domů a přijdou noví studenti. Na nějaký bohatý společenský život tu není moc čas a navíc všichni kámoši ze školy většinou pracují po večerech v restauracích, takže ani nemáme jeden den v týdnu, kdy se v klidu můžeme sejít a popovídat si nad pivem. I přes to by se po světě snad už našlo pár měst, ať už v Evropě nebo v Asii, kde by mě některý z mých kamarádů poskytl nocleh.

Na večeři s děckama v thajské restauraci. Sladkou thajskou kuchyni už spíš ne

-Podruhé na skok v Seattlu-

 

Druhá návštěva amerického Seattlu vznikla hodně spontánně. Čas během velikonočních týdenních prázdnin na škole jsme s děckama chtěli využít k nějakýmu výletu s přespáním, ale kvůli té rozdílné pracovní době jsme složitě hledali dva dny, které by se hodily všem. Nakonec jsme do Seattlu vycestovali ve čtvrtek časně ráno, ve stejný týden, ve kterém jsem se v neděli vrátil z Whistleru.

Busem směr Seattle

Jelikož domluvit se s klukama předem a celý výlet alespoň v základních obrysech naplánovat bylo nemožný, na tom že nakonec jedeme jsme se shodli kolem půlnoci s naplánovaným odjezdem z Vancouveru v 5:45 ráno.

Jak jsem psal, ta do detailu propracovaná a dochvilná městská doprava je nastavená tak, že z Metrotownu, kde bydlím, který je jedním ze středobodů celého Vancouveru, nebylo ráno jediné spojení ať už autobusem nebo skytrainem, jak se k Downtownu k autobusovému nádraží dostat. Měl jsem na výběr jet buď taxíkem, za což se mi nechtělo utrácet, nebo jít pěšky. Po 3 hodinovém spánku jsem vstal a vyrazil na nádraží tak, abych tam dorazil kolem 5:30. Vzdálenost Metrotown - Science World dlouhou kolem 9,5 km, která se dle Google Maps dá průměrnou chůzí urazit za 2 hodiny, já díky indiánskému běhu zvládl za hodinu. Motivace byla veliká, buď to stihnu nebo kluci odjedou beze mě. Na konci tohoto 9,5 km výletu městem jsem byl vyčerpanej, žíznivej a postupně mě po uklidnění přepadávala i ospalost. Před námi však ještě byla 4 hodinová cesta do amerického Seattlu, kam jsem jel už podruhé, a také celý den v letních amerických teplotách.

Nejvyšší budova Seattlu - Columbia Center vysoká 287 metrů

Downtown Seattlu

S kámošem Arnoldem z Filipín

Kontrola na USA hranicích je chvíle, kdy člověk musí být soustředěnej a poslušnej. rozhovor s drsným afroamerickým úředníkem už podruhé probíhal stejně a to asi takhle:" Kam jedeš? - Seattle, Proč? - Podívat se na město, památky. Kdy se vracíš zpět? - Zítra, Máš u sebe nějaké zbraně? - Ne, Nějaké potraviny, ovoce, zeleninu, semínka? - Ne. Sundej si čepici. - Ok pane, Přilož svůj palec na senzor. - Ok pane, Přilož ostatní prsty na senzor. - Ok pane, Jdi tamhle k tomu okýnku a zaplať poplatek 8 USD. - Ok pane, Děkuji pane.

Z mého pohledu je Seattle výrazně odlišný město s porovnání s Vancouverem. Psal jsem o tom již vloni. Downtown je přes den v pohodě, klasický americký velkoměsto s mrakodrapama šplhajícíma do výšky 200 metrů. Downtown je přes den plné turistů, jakmile se setmí, turisté se ukryjí do restaurací či hospod případně na hostel a na ulicích se to hemží bezdomovci žebrajícími peníze, tu a tam opilci a skupinkami nebezpečně vyhlížejících afroamerických zbloudilců. Jeden z nich se na nás pozdě večer nalepil pod opuštěným viaduktem, zezadu se k nám přiblížil na pár metrů...už už jsem se chystal po něm hodit krabici s 12 plechovkama piva a zdrhat.

Oblíbený Pike Place trh v Seattlu

 

Ve Vancouveru bych si asi dokázal představit život na několik let, ostatně  už tu druhý rok poměrně štaštně žiju, ale v Seattlu bych asi bydlet nechtěl. Hory a pláž tu nejsou tak blízko jako ve Vancouveru a Downtown je po setmění strašidelný místo. Bezpečnost Seattlu jsem diskutoval i s klukem z amerického Buffala a vysvětlil mi, že Seattle je přesto jedním z nejbezpečnějších měst USA. Vancouver je však dle něho extrémně bezpečné město, mnohem víc než Seattle, zatímco jeho domovina Buffalo je ještě 10 nebezpečnější než Seattle.

Monorail - jednokolejnicová dráha vybudovaná nad městem v Downtownu v roce 1994. Jedna z historických památek města. Kluci nechápali, proč jsem se chtěl Monorailem projet. 4 minuty a 3 km dlouhá jízda tam a zpět mě stála 5 dolarů

Monorail cestou městem

Jízda Monorailem cetrem Seattlu.

Downtown Seattlu

S klukama jsme celej čvrtek procházeli město. Hoši se nechali vyvézt na vrchol vyhlídkové věže Space Needle, kterou jsem já vynechal. Večer jsme si oddechli nad pivkama v klubovně hostelu, po nějakých 20 km chůze během dne byla únava veliká.

V klubovně hostelu noční pivko před spaním

Pobyt v hostelu je vždycky zajímavá zkušenost. Lze potkat cestovatele ze všech koutů světa, po chech-inu na recepci vejdete do místnosti se 6 lůžky, pozdravíte se se spolubydlícími, prohodíte pár slov odkud kdo je a jdete ven. Člověk na hostelu stráví maximálně pár hodin spánku, jinak je pořád pryč.

Skromný lůžko pro mě bylo trochu krátký, ale na přespání stačilo bohatě 

Skutečně, člověk v Seattlu na ulici narazí na plno zvláštních lidí. Třeba plno pouličních bezdomovců-muzikantů prodávajících své podomácku vyrobené nosiče hudby. Vždycky nás některý z nich zastavil, kluci utekli a já se s nima musel zdravit, vybavovat a vysvětlovat jim, kde v Evropě je ČR.

S Árním v podvečer u pobřeží

Seattle je i tak moc fajn a být v Americe je pořád krásnej zážitek. Přesto, při návratu do Vanu jsem se cítil, že se vracím do známého místa, do města, které už docela znám. Příště naše cesta možná povede ještě jižněji, do státu Oregon do města Portland.

Downtown Seattlu

Zpáteční cesta busem zpět do Vanu

-Plavby člunem na otevřeném moři-

S klukama jsme  tu objevili novou vzrušující atrakci - možnost vypůjčit si motorový člun. Šli jsme na místní proslulý tržiště na Granville Island na zmrzku, na kterou ale nakonec nedošlo, protože jsme se spontánně rozhodli půjčit si na hodinu člun pro pět osob. Cena je přijatelná, hodina na člunu nějakých 80 dolarů včetně pojištění i paliva, takže po rozpočítání účtu mezi nás 4 jsme každý dali dvacku.

Granville Island, odtud jsme vypluli

Posádka lodi - se mnou společně zleva kapitán Brazilec Jeff, Mathieu z Toulouse a Arní z Filipín

Je skvělý, že člověk nepotřebuje žádný potvrzení o způsobilosti řídit motorovej člun ani žádný předchozí zkušenosti. Jak se řídí loď nám vysvětlil zaměstnanec během 5 minut, oblékli jsme si záchranné vesty, podepsali formulář o vypůjčení lodi, prokázali jsme se vratnou zálohou 600 CAD a vypluli jsme.

Před prvním vyplutím, natěšenost obrovská

Na začátku nás zachvátila obrovská euforie, ale skutečně obrovská! Stereo jsme ve člunu zesílili co to šlo, kapitán Jeff si nasadil kapitánskou čapku za 2 dolary a pomaloučku jsme se plavili vodami úžiny False Creek. Asi půl kilometru od Granville Islandu musí člověk pořád dodržovat rychlostí limit, který končí až za úrovní plovoucích bójí, za nimi se už lze plavit libovolně rychle. 

Tady byla velká euforie

Naše první plavba motorovým člunem. Byli jsme čtyři.

Pro plavbu na člunu jsme si vybrali ten nejlepší den, Jasná obloha, klidné moře, na vodě pár nadšenců na kajaku a na člunech stejně jako my. Řídit motorový člun je skutečně jednoduchý. Buď sedíte a držíte kormidlo, v tomto případně volant a pokud se plavíte proti větru, příď člunu se zvedne až tak moc, že si člověk musí stoupnout, aby viděl kam se žene.

Oprava člunu

Vyrazit do širokých a pro nás zatím neprobádaných vancouverských vod je fantastickej pocit. Můžete se plavit kamkoliv. Jen je potřeba dávat pozor na plovoucí klády na moři, který už při menších vlnách nejsou skoro vidět a snadno tak lze do nich člunem najet. Je skvělý přiblížit se mohutným trajektům, který na moři nehybně sedí několik dní. Teprve až ze vzdálenosti 15 metrů je vidět, jakej kolos ta loď převážející kontejnery je.

Naše historicky první plavba trvala hodinu. Chtěli jsme to dotáhnout až pod Lions Gate Bridge, ale jelikož jsme byli námořníci nováčci, tak jsme se dost loudali a museli jsme se vrátit dřív, než jsme se k mostu dostali.

Lions Gate most, už jsme ale neměli  dostatek času dostat se až pod něj

Plavba na člunu nás nadchla a tak už jsme plánovali delší několikahodinový výlety.

O dva týdny později v neděli se nás pro plavbu už sešlo 5. Vypůjčili jsme si člun na 3 hodiny a naplánovali cestu po moři směrem na jeden z místních ostrovů jménem Bowen.

Kamarád z Brazílie se dostal první ke kormidlu a trošku mu narostly křídla. Splašeně hnal naši loď na neklidným moři plných vln  tak rychle, jak to ta loď zvládla. Vzadu na člunu se není čeho pořádně držet tak jsem seděl jak přibitej k sedačce a moc se tam nevrtěl, abych zůstal na palubě. Pořád jsem ho okřikoval: máš tam 45, zpomal na 35! a za chvíli tam měl 45 znovu. Společně s rozvážným klukem z Japonska jsme byli jediní dva rozumní a zároveň neklidní lidi na palubě člunu.

Během našeho druhého výletu nás zpočátku zastihlo větrný počasí a neklidný moře plný vln. To vše v kombinaci s divokým Brazilcem za kormidlem mě přinutilo přemýšlet, jak moc je ta voda asi studená

Po hodině jsme dorazili na ostrov Bowen do doku tam, kde obvykle parkuje trajekt a našim dalším úkolem bylo zaparkovat loď. Přiblížili jsme se k ostatním lodím, ptáme se chlápka, kde můžeme zaparkovat loď. Borec na nás že kdekoliv, ale rozhodně ne vedle jeho lodi a ať do jeho lodi nenabouráme.:)

Motali jsme se v zátoce pár minut, pak jsme našli místo pro naši loď. Ukotvit loď nám nešlo, pořád jsme byli asi dva metry od břehu. Bezradně jsme se tam 10 minut plácali až nakonec jeden kámoš přeskočil z lodi na břeh, my mu hodili lano a loď nějak upevnili ke břehu.

Po poledni se už počasí zklidnilo a obloha se vyjasnila

Na ostrově jsme poobědvali rybku, nasedli do člunu a už v prosluněném počasí po klidné hladině vancouverských vod jsme se člunem plavili zpět do zátoky ke Granville Islandu.

Pro příští plavby už máme dva cíle. Naší destinací pro jeden z výletů bude ostrov, který obývají početné skupinky tuleňů, kterých tu je u břehů Vancouver Islandu skutečně hodně a dalším výletem pro nás bude plavba do místa nazvaného Indian Arm, které je překrásným mořským zálivem, jedním z místních fjordů, v horské krajině blízko Severnímu Vancouveru.

Plavit se na člunu je úžasný zážitek, člověk je zcela volnej, může se vydat kam chce. Prozkoumávat krajinu Vancouveru z vody je úplně něco jiného než pěšky nebo na kole. Jelikož jsem tu už všechny turistické trasy prochodil a některé i vícekrát než jednou, plavba člunem bude pro letní dny skvělou volbou pro další objevování krás místní přírody.


Po rozkoukání se na člunu to už bylo Rychle a zběsile.

West Vancouver s populací kolem 44 000 lidí

-Plány na léto-

Snažím se teď hlavně pracovat a šetřit, neboť v létě bych chtěl letět na 3 dny do Las Vegas, na což už docela našetřeno mám, díky měsíčnímu odkládání kolem 50 dolarů z výplaty.

Velkou věc a zase další posunutí dosavadního vrcholu pro mě jako pro hokejovýho fanouška bych mohl zažít v polovině září, kdy se v Torontu v kanadské východní provincii Ontario hraje mimořádně prestižní a těmi nejlepšími hokejisty světa obsazený Světový pohár v hokeji. Vidět český hokejový nároďák v jednom z nejlepších hokejových chrámů - v hale Air Canada Centre plný Kanaďanů v doufejme rovnocenné bitvě proti Kanadě, a později proti USA, to by byla senzace. Podle předběžného plánu bych v Torontu strávil týden a viděl 3 zápasy. Na splnění tohoto snu budu potřebovat kolem 1400 CAD, což se našetřit za 4 měsíce dá, proto občas vezmu v práci směnu na víc.

Hokejová aréna Air Canada centre v Torontu

Mimo hokej v Torontu je tu i další lákadlo, který se navíc každé ráno připomíná v podobě obrovský zaoceánský lodi ukotvený tady v přístavu. Výlet zaoceánským parníkem zní fantasticky a navíc po zjištění na kolik by taková týdenní výprava výletní lodí se zastávkou na Aljašce vyšla, ani tenhle smělej plán není neuskutečnitelnej. 

Brzy tu zase začne turistická sezona, takže budu mít doufejme alespoň trochu času na výlety do lesů a podle vývoje počasí už se snad za měsíc příjemně osvěžím koupáním v oceánu. Léto přichází, pláže se zaplní, ale do oceánu asi zase skoro nikdo nevleze. Moře je pro místní lidi moc špinavý.

Tolik tedy ke shrnutí mého působení tady ve Vancouveru od ledna do poloviny dubna. Věřím, že mě tu čekají další krásné dny.

Cyklistická a turistická stezka "Seawall" podél Stanley parku

PS: Vše nejlepší a hlavně hodně zdraví k nedávno oslaveným narozeninám  přeji svým tetám v ČR v Ústí nad Labem. Snad se máte všichni dobře.:)

PPS: Pro mé nejmladší čtenáře, kterým je 7 let a nedávno se naučili číst ještě jeden odstavec navíc, aby se taky dozvěděli, jaký je ve Vancouveru život.

Ve Vancouveru v Kanadě je moc hezky a líbí se mi tu. Většinou nám tu prší, ale už pomalu začíná léto a tak nám skoro každý den svítí sluníčko. Je snadné tu v přírodě potkat mnoho zvířat, jako například husy, medvídky mývaly, veverky a kačky. V lesích žijí i medvědi a proto tam raději nechodím, protože se medvědů bojím.:) Ve městě lze potkat také hodně bezdomovců - lidí bez domova, kteří mě občas prosí o jídlo a peníze. Většinou jim však nic nedám, protože sám mám peněz málo.:) Před pár týdny jsem byl s mými kamarády ze školy na výletě na loďce a pluli jsme po moři. Bylo to moc krásný. Cítil jsem se tak, jako bych byl v Brně na přehradě na parníku. Po výletu jsme si koupili sýrovou pizzu a odpočívali jsme.

Kromě kamarádů z výletu tu mám i další kamarády ze školy. Se všemi kamarády musíme mluvit anglicky, protože oni nerozumí česky. I  tak spolu zažíváme plno legrace.

Práce v restauraci mě moc nebaví, ale musím si nějak vydělávat kačky, protože všechno stojí peníze. No jo, nikdo tu za mě výlet na hory nezaplatí, škoda.:) Alespoň však dostanu v práci dobrou večeři a nemusím tak často vařit.

Už se moc těším, až budu v létě zase plavat v moři, vyhřívat se na slunku a chodit s kamarády na výlety do přírody. Mám tu jednoho kamaráda, který je už sice dospělý pán, ale pořád neumí plavat. Dohodli jsme se, že ho v létě, až se moře trošku ohřeje, naučím plavat. Už se na to moc těším, bude to veliká legrace. Nikdy jsem nikoho plavat neučil.:)

To je tedy zatím vše. Pozdravuju všechny své mladé čtenáře, mějte se dobře a hlavně poslouchat rodiče, babičku a dědu!!! :-D :-D :-D